Synáček

Synáček - Umístilo se na 13. místě v kategorii Mikropovídky v Ceně Karla Čapka 2010. 29. ročník

Seriál, seriál, soutěž, dokument, slátanina, fotbal... Ach, jo. Protáhnu se v křesle jako přerostlá kočka a bolestivě syknu. Všechno mě bolí, svaly od kostí, mám pocit, že se rozskočím na kousky, žaludek se ještě k tomu bolestivě kroutí. V televizi nic nedávají, ani bezduché přepínání programu nepřináší nic nového, nedají se přemluvit, furt to samé. Co knížka? Ne, bolí mě oči. Celý den čučím do kompu a nebo se hrabu v tunách lejster. Zase k nám vrazili auditoři. Pořád samá kontrola, do toho tisíc telefonů, otrava. Hluboce vzdechnu. Otrávená jsem jak indiánskej šíp. Vedle z kuchyně se ozývá nářek drceného plastu, štěně tam likviduje další prázdnou láhev od Coly. Je horší než drtička, s tímhle tempem likvidace budu muset za chvíli chodit po nocích vybírat kontejnery na plastový odpad. Kdybych měla všechny ty lahve Coly kupovat, přivodím si za chvíli silnou cukrovku a jiné lahve ho neberou. Další rána z kuchyně, štěně si ten zbytek plastu hází do vzduchu, to už poznám podle zvuku, celá láhve zní dutě, rozkousaná nadělá hluk větší. Štěně ji honí od kouta do kouta, od linky k oknu a zpět, s nevyčerpatelnou energií mládí. Au, to mi zase připomíná bolavé kosti, co se to se mnou děje? To je z toho věčného sezení u PC. Zkusím zase ovladač, třeba něco dávají. A, končí první polovina fotbalu, ještě minuta.

U kolene se mi ozve zoufalé zafunění a do klína se mi položí velká hlava štěněte, oči jasně říkají, že už je skoro pozdě. "Tos nemohl říct dřív, teď bude venku plno pejskařů, je přestávka fotbalu", další zoufalé zafunění a přátelské mávnutí ocasu, "no, dobrá, tak půjdem". Zvedám se z křesla a v zádech mi křupne, jako když se zlomí větev. Sakra.

Beru obojek se psí známkou, vodítko, igelitový pytlík. Městská policie je bdělá. Jen se ušklíbnu. Kdyby radši honili ožraly a kriminálníky a ne buzerovali lidi, co si vyjdou se svým čtyřnohým kámošem. Dokonce teď už musím co pár dní, obnovovat štěněti imitaci tetování v uchu, nečipovanej nebo netetovanej pes se nesmí na ulici objevit, to se děsně kontroluje. No a čip nepřipadá v úvahu, tetování taky ne. Za to by mě můj chlap, bůhví kde asi je, nejspíš zakousl, možná i kdyby zjistil, že na to jen pomyslím. No, tak si hraji s henou.

Štěně už nedočkavě skáče po klice, odemknu a otevřu, během sekundy je u dveří do domu. Otevřu, venku je už tma, po obloze se valí černé mraky a zvedá se vítr, v dálce slabě hřmí. Bouřka, změna tlaku, možná proto mě bolí celý člověk. Štěně vyrazí na travnatý plac za domem, zvedne nohu u klepadla a úlevně vzdychne. Pak začne rejdit ve vysoké trávě, mezi sloupky na věšení prádla. Jo, správce domu tak trochu kašle na sekání trávy, tráva za domem je vysoká a divoká, sekačku viděla někdy na začátku léta, vypadá to tu jako na pasece v lese, vysoká tráva, přerostlé keře. Dost ostrý kontrast oproti vedlejšímu domu, kde si pěstují skoro anglickej trávník. Zpoza rohu se vynoří postava s velkým psem, když nás uvidí, zatočí opačným směrem. Vím kdo to je, sousedka z vedlejšího domu, její pes je pošuk, tak musí chodit tak, aby nepotkali žádného jiného psa. V dálce v ulici, mezi auty a stromy se objeví dalších pár pejskařů, popoháněj ty svoje miláčky, aby stihli druhou polovinu fotbalu. Stojím opřená o barák a pozoruji štěně, jak honí obrovskou můru. Viditelně ho to baví a tak přivřu oči a zaposlouchám se do noci. V dálce projel trolejbus, auto, štěknul pes, někdo někoho pozdravil, bouchlo okno, z třetího patra zní trochu moc nahlas puštěná reklama v telce, jo Actimel, z toho vás břuch bolet nebude .. Kéž by.

"Dobrý večer". Skoro nadskočím, mezi keři se zjeví sousedka se svým bílým papilonem. "Jé, dobrý večer paní Pomezná", usměji se na ní do tmy. Zkontroluji rychlým pohledem štěně, to stále honí můru a je mu všechno jedno. Paní Pomezná si viditelně chce povídat, zamířila se svou bílou imitací psa ke mně. Opřu se dům a odevzdaně čekám, až ke mně dojde. Dojde. Její papilon mě uctivě obchází ve velkém oblouku a dělá, že ho moc zajímá trs trávy opodál. Hodný pejsek..... Najednou foukne vítr víc a mraky se na pár sekund roztrhnou. Vše okolo zalévá světlo měsíce v úplňku. Jako by mi vybuchla v břiše bomba, kosti se rozkmitávají jako ocelová lana v bouři. AU! Kroutím se v bolestné křeči a skláním hlavu ke kolenům. Bože! Já jsem ale blbec! Úplněk, je úplněk! Paní Pomezná ke mně přiskakuje ve snaze mi pomoci, snažím se ji odstrčit a zvedám hlavu, pokouším se usmát. "To je dobrý paní Pomezná, to víte ženské problémy." Ale vypadá to, že mi to nevěří, naopak, bledne jako papír. Snažím se usmát, bledne ještě víc. Panenky se jí rozšiřují hrůzou, pleť bělá a vystupují na ní rudé skvrny, krk se jí napíná. To jsou všechno setiny sekundy, uvědomuji si, jak ji najednou vnímám a uvědomuji si, co ona asi teď vidí. Kolem mě se rozjasnilo, i když se měsíc zase schoval do bouřkových mraků, já vidím jako ve dne. A sakra. Průser. Slyším, jak se štěně v běhu zastavilo, slyším křídla můry, jak tlučou těžký vzduch, slyším syčet vzduch v plících paní Pomezné, jak se chystá ječet hrůzou. Nocí vybuchne řev z třetího patra.. GÓL!!!! Do toho blízko zahřmí. Už nevykřikla, zuby se mi boří do jejího hrdla a do krku mi stříká teplá krev, žaludek mi začíná dělat radostí kotrmelce. Z otevřených oken zní nadšené výkřiky nad vedoucím gólem hned v první minutě druhé poloviny zápasu, bravo, smrtelný chrapot paní Pomezné v něm bez problémů zaniká. Papilon bezmyšlenkovitě útočí na mou hlavu, tlačící tělo paní Pomezné k zemi, jediný úder tlapou a z jeho rozdrcené lebky už nevyjde ani hlásek. Chudáček, sice prťavý pes, ale věrný, budiž mu to připsáno ke cti a památce. Teď už je to hra o čas, rychle popadnu mrtvé tělo a přenesu ho mezi keře. Ano, teď chvála našemu správci, že je línej, neb ve tmě mezi přerostlým křovím, nás nebude vidět. Ještě se vracím pro papilona a pak ... Hlad mi rve útroby, tak dlouho jsem neměla čerstvé maso, tatarákem ze steakárny to prostě nenahradím. Zuby bořím do těla, když tu se ozve hluboké zavrčení. Zvednu oči. Mezi keři stojí štěně, hlavu a krk natažený, nohy pokrčené, ocas rovný a vytrčený do prostoru. Oči mu svítí ostrou žlutí a z hrdla se mu dere varovné vrčení. Ještě teplá krev mi teče mezi zuby na jazyk, polknu, štěně opět zavrčí a začne se blížit k tělu. Měsíc znovu na okamžik zalije okolí svou září, světlo pohladí kožich štěněte. Jeho srst v kohoutku je varovně zježená a ... stříbrná. Po celém jeho hřbetu se jiskří široký stříbrný pruh. Stříbrnohřbetý! On je Stříbrnohřbetý! Stříbrný hřbet má vždy vůdce, král! Štěně znovu zavrčí, okamžitě pouštím tělo paní Pomezné a uctivě se klidím z cesty. Přichází budoucí vůdce smečky, Stříbrnohřbetý, kořist mu vždy náleží jako prvnímu, on se krmí první. Lehám si opodál do trávy a pozoruji jak se mladý vlk hltavě krmí, občas zvedne oči a pro jistotu zavrčí. Usměji se, neboj broučku, neboj maličký, maminka počká. Páni, bohové díky! Nový vůdce, můj syn, synáček. Můj syn je Stříbrnohřbetý! Bezva. Vzduchem zavoněl déšť, za pár minut začne pořádně lejt, bezva podruhé, všechno se smyje. Nádhera! A dokonce mě už nic nebolí. No, není to skvělý večer?