Smíšené pocity

Smíšené pocity, snad potěší. :-)

SMÍŠENÉ POCITY

Zavřené oči, zatnuté zuby, sevřené rty, bolest v čelisti.

Husí kůže po celém těle, vlasy vlhké, přilepené na holá záda.

Vůně čerstvě vypraného ložního prádla.

Prsty křečovitě zaťaté do polštáře.

Pozvolna se probírala k plnému vědomí.

Kde je? Co se to děje?

Srdce je tak sevřené, až bolí, jakoby v hrudi ležel velký kámen.

Stažené hrůzou, děsem.

Ta hrůza.

Roztřásla se.

Co to proboha bylo?

Co se to stalo?

Cinknutí lžičky o okraj šálku. Zazvonění lžičky o podšálek. Vysoký zvuk bodá do uší.

Otevřela oči.

Vědomě si musela nakázat uvolnit čelist a trhaně se nadechnout, tělo měla celé sevřené a plíce sotva zpola plné vzduchu.

Pomalu otočila hlavu za zvukem.

Pohodlně rozvalený v širokém křesle s šálkem čaje položeným na koleni, nohu nedbale přehozenou přes druhou, seděl její ...... milenec. Jeho černé oči se na ni upřeně dívaly, na rtech mu pohrával lehký úsměv.

"Dobré ráno, Drahá," řekl klidným, sebejistým hlasem.

Tak milý úsměv gentlemana, dvornost sama.

Upravený, načesaný, navoněný, si tam seděl, jako by se vůbec nic nedělo.

Ale, co to tedy bylo?

Co se stalo?

Otřásla se při vzpomínce na nedávnou událost.

Ale, jakou? Včera? V noci? Než se probudila?

Byl to tedy snad sen?

Zvedla hlavu a rozhlédla kolem sebe.

Ležela na čerstvě rozestlané posteli.

Podívala se na sebe.

Ležela.

Nahá.

Překvapeně zamrkala.

Proč ji proboha nevzbudil, copak tohle se sluší?

Ne, to rozhodně ne.

A On?

S neskrývaným potěšením se na ni díval. Sklopila oči a rychle sáhla za sebe, aby se přikryla. Nešlo to. Na dece napůl ležela.

V hlavě ji vířila bouře děsivých prožitků a ticho a mírumilovnost pokoje ještě víc vytvářely atmosféru neskutečnosti toho všeho.

Co to bylo?

Sen?

Proč tady ona tady leží nahá a zpocená hrůzou a on si v klidu snídá?

Donutit tělo k pohybu, tak bolavé z něčeho a přec nevědouc z čeho, snaha přikrýt se a přitom se příliš nestavit na odiv jeho očím. To všechno ji činilo značné potíže.

Než se nadála, podšálek s hrníčkem klepnul o stolek a On najednou stál vedle postele. S pobaveným úsměvem přes ní přetáhl přikrývku a sedl si na postel vedle ní.

"Copak moje Milá," pohladil ji prstem po tváři.

"Vypadáš přepadle, stalo se něco?" zeptal se starostlivě.

Zavrtěla lehce hlavou, v tváři nechápavý výraz. " Nevím, co se stalo. Kde to jsem?

Pobaveně se usmál. "Kde? No přece u tebe doma na zámku.

Někde venku zařval páv.

Známý zvuk.

Zavřela oči. "Aha. Tak to ano, já, měla jsem ........ sen. Děsivý sen. Jsem zmatená. Bylo to tak intenzivní a hrozivé," otřásla se.

Najednou jí v mysli vyplula čistá a jasná vzpomínka.

Hořící těla padající přes zábradlí paluby do divoké řeky.

Otřásla se v hrůze znovu.

Všiml si její reakce a jemně ji pohladil po vlasech. "Ano, nejspíš sen, někdy máme bláznivé sny a udělají nám v hlavě i pořádný zmatek," hladil ji dál.

Nechala ho. Ať jí hladí.

Nebránila se tomu.

Koneckonců je jejím milencem. Sice teprve jen pár dní, ale na jeho přítomnost si více než dobře a rychle zvykla. Teď, když se ráno probudí, On leží vedle ní. Leží celý pomuchlaný, pomačkaný a spokojený po celonočním milování. Oba tak leží. Porušila asi tisíc pravidel slušnosti. Ale, kde není žalobce, není soudce. Její starší společnice, ta, která měla na starost mravnost na tomto sídle, už před čtrnácti dny odjela za svou těžce nemocnou sestrou.

Pak se tu náhle objevil ten muž. Nedávno ho viděla na jedné ze slavností pořádané na sousedním panství. Najednou bylo z té vší pusté samoty východisko. Žádná mravní stráž nad mladou osiřelou šlechtičnou nebyla v dohledu. Služebnictvo mlčelo a tak, nikdo neměl sebemenší námitky nad přítomností tajemného a elegantního cizince.

A ten byl tak okouzlující a tak pozorný.

A ona byla tak osamělá, tak moc.

Zůstal.

Zavřela oči a snažila se myslet na lepší věci. Třeba na jeho doteky a to jak je blízko vedle ní.

Nešlo to.

"Měla jsem hrozný sen, plno utrpení, plno násilí, bezmoci," zašeptala.

Políbil ji do vlasů. " No tak, nemysli na to, je to pryč, byl to sen," zašeptal ji něžně do ucha a jeho ruka zajela pod pokrývku.

"Byl jsi tam i Ty," podívala se mu upřeně do očí.

Pohled ji oplatil.

"Hmm, je hezké, že o mě sníš, ale bych byl radši, kdyby to byly nějaké hodně krásné a třeba i necudné sny a ne strašidelné příběhy," řekl tiše s úsměvem na rtech. Ruka pod přikrývkou zamířila po boku, po jejím těle níž.

"Ne. Ne, teď ne, promiň," odstrčila jeho ruku a posadila se.

Tvář schovala do dlaní. "Bylo to tak živé, a Ty .......... Nemohu si, ale víc vzpomenout."

Objal jí "no tak, na to nemysli, nech si poradit."

Hladil ji po vlasech a zádech, kdyby se mu podívala do očí, viděla by v nich podivné napětí a očekávání.

Hluboce vzdychla, otevřela oči a rozhlédla se po místnosti.

"A proč jsme vůbec tady? Proč nejsme v mém pokoji? A pak, vůbec, vůbec si nic nepamatuji, naposled jak jsem byla s Tebou v zahradě. Co se proboha stalo?" zeptala se zaraženě.

Přiložil ji prst na rty. "Lásko, příliš mnoho otázek najednou. Dej si se mnou čaj a já ti pomalu a postupně na ně odpovím," usmál se "ty se teď oblékni, ať nenastydneš ano?"

Stále zmatek v hlavě.

Stále tisíc otázek, ale poslechla ho.

Na židli vedle postele byly složeny šaty, beze slova do nich vklouzla a On ji je pomohl zapnout. Neustále se jí ale snažil líbat na šíji a ramena. Opatrně Ho odstrčila a omluvně se usmála, na tohle neměla náladu a ani trocha síly. Vydala se ke stolu s konvicí čaje a připravenou snídaní.

Celé tělo ji neskutečně bolelo, v hlavě hučelo.

Padla do křesla a zvedla tázavě oči k muži stojícím nad ní.

Vzal konvičku s čajem a nalil jej od šálku a přistrčil ho k ní. "Pij. Čaj ti udělá dobře. Jestli ale chceš, seženu ti do něj kapku něčeho silnějšího. Na ty tvé zlé sny by to mohlo pomoci," mrknul na, ni a sedl si do protějšího křesla.

Jen zavrtěla hlavou a začala po douškách upíjet horký nápoj.

"Řekneš mi, prosím, co se včera stalo? Proč si nepamatuji nic z včerejšího večera? Proč spím v tomhle pokoji? A ještě k tomu nahá?" začervenala se. " A ty si tu vysedáváš nastrojený jak na nějakou audienci?"

Pokrčil rameny. " Měl jsem chuť a čas, ty jsi spala, tak jsem probral kufr, chtěl jsem se ti líbit, nastrojil jsem se pro Tebe. Miláčku."

Poslední slovo nechal s lehkým důrazem jen tak vyznít do prostoru.

Na rtech ji konečně zahrál úsměv.

Miláčku. To oslovení se ji líbilo, říkalo, že už není sama a dá-li bůh už nebude.

"Sluší ti to, Miláčku," řekla tiše.

Na tváři mu zahrál spokojený úsměv. "A k tvým otázkám. Trochu jsi pila a asi ti to moc nesedlo. To se stává, lehké nachlazení například a víno se dere do hlavy rychleji než je zdrávo. Začalo pršet, byla bouřka. Chytil jsem tě do náruče a odnesl domů," napil se čaje. " A protože jsem tě nesl zadním vchodem a ty jsi mi v náručí usnula. Tak jsem prostě vybral první přijatelné dveře, co mi přišly do cesty. Chápu, že obvykle nespíš v pokojích pro hosty, tak ti to tu nepřipadá na první pohled známé," usmál se. "No, a protože jsme taky zmokli, nechtěl jsem, abys třeba nastydla nebo něco takového," lehce rozhodil ruce. "Takže proto ta nahota."

Pozorně sledovala každé jeho slovo.

Pokračoval tedy dál. "A abych ti sháněl v noci noční košili. Tak, to se mi vážně nechtělo. Taky jsem to trochu přehnal," sklopil provinile oči.

Provinile se, ale netvářil.

"Lehl jsem si vedle tebe ve vší slušnosti," mrknul na ni hned vesele, "ale byl jsem vzhůru dříve než ty, tak jsem se šel dát trochu dohromady. Mrzí mě, že se ti mezi tím zdál ten hrozný sen," posmutněl, "měl jsem tě možná vzbudit. Už je ti lépe? Drahá?" natáhl se přes stůl, uchopil její ruku a políbil na prsty.

"Odpověděl jsem na vše, co tě trápilo?"

"Ano, děkuji. Zní to trochu divoce, ale když to říkáš. Nemohu s tebou nesouhlasit, protože si nic nepamatuji," provinile se usmála.

Její oči zabloudily k posteli.

Tak ta, tuhle noc zaručeně nebyla nepoužitou víc než jednou osobou, a to ještě spíše jen na krátkou dobu, pokrývky ani polštáře nebyly skoro vůbec zválené.

Dívala se na postel a v hlavě ji zase vířily otazníky.

Zamyšleně se kousla do rtu, snažila si vzpomenout.

Najednou se ozvala rána.

Zakletí a zvuk rozbíjeného porcelánu.

"Au! Sakra! Opařil jsem se!", vyskočil z křesla a začal ubrouskem stírat vodu se svých kolen. Ihned se otočila k němu a zvedla se z křesla na pomoc.

"Co tak vyvádíš, ten čaj není až zas tak horký," řekla trošku víc podrážděně, protože ji vyrušil ze soustředění.

Přestal otírat mokré kalhoty a zadíval se jí zpříma do očí. Pohled to byl zkoumavý, pátravý.

Zamrazilo ji, najednou jí bleskla hlavou další momentka toho strašlivého snu.

On, stojící na břehu řeky a chladně pozorující poškozenou potápěcí se, loď.

Ona, stojící po kolena v chladné vodě a marně hledající možnost, jak pomoci.

Ne. On se nedíval na tu loď. Díval se na ni. Zoufalí a o pomoc volající lidé na lodi Ho ani trochu nezajímali. Ten zkoumavý pohled, patřil Jí.

A, a čekal.

Na co?

Stejně jako teď.

Polité kalhoty, opařená noha, jako by ani neexistovaly, jen se díval.

Na rukou ji vyběhla husí kůže. Ucítila děsivé mrazení v zátylku.

Udělala bezděčně krok dozadu.

"Ty, mi lžeš, proč?" zašeptala, nachystaná k dalšímu úkroku.

Ale to On, už najedenou prudce vyrazil k ní.

Ani se nestačila znovu nadechnout a už držel ji pevně za ramena. Teď ji opravdu vyděsil, jeho pohyb byl skoro nepřirozený. Chtěla se mu vyškubnout a utíkat ke dveřím. Pevně stisknul její, už tak bolavé tělo a to se ozvalo, bolestí vykřikla. To už ji zachvátila panika a prudce kopla za sebe. Podle nazlobeného syknutí poznala, že zasáhla cíl. To však neměnilo nic na tom, že ji stále pevněji a pevněji svíral v náručí.

Pokusila se bojovat, ale bylo to marné. Jeho síla byla skoro nelidská.

"Pusť!" vykřikla, ale jen docílila toho, že ji dlaní zakryl ústa.

"Šššš, uklidni se! No tak!" syčel ji do ucha. "nechci ti ublížit, co blázníš!" dál ji drtil dlaní rty.

Ji ale v mysli, už letěly vzpomínky na břeh řeky. Na velký přívoz na řece, na tlustá lana, která někdo přeťal, aby se pak celá loď i s lidmi a nákladem pustila po rozbouřené řece dolu. Dolů po proudu k divokým peřejím. A pak taky v zapadajícím slunci záblesk šavle, jak dopadá na to lano, Jeho šavle.

Zorničky se jí rozšířily hrůzou, začala se zmítat v jeho náručí.

"No, tak a dost! Dobrá, řekla sis o to. Ty bláznivá a tvrdohlavá ještěrko. Koukám, že to s tebou nebude vůbec snadné," zavrčel ji do ucha a jeho dlaň pustila ústa a přitiskla se k jejímu čelu.

Konečně se nedechla, chtěla využít příležitosti a začít křičet o pomoc. Je přece doma, někdo ji přijde na pomoc.

Ale z hrdla nevyšel ani hlásek. Dlaň na jejím čele začala hřát a hlava se jí zatočila.

Mysl se propadla do temné prázdnoty.

"No vida, a je klid," řekl si tiše pro sebe.

Její bezvládné tělo vzal do náruče a vydal se ke dveřím.

"Takže. Pokus číslo dvě, Miláčku."

S ledovým úsměvem ji políbil na čelo a vydal se ven, do zahrad.

II.

Cítila vítr na tváři.

Cítila vítr na celém těle, studený, mrazivý.

Dýchání bylo těžké, dech mrznul v plicích.

Začala se probírat.

Něco ji svíralo, nemohla se pohnout.

Otevřela oči.

Chtěla vykřiknout, ale okolo nebylo ani dostatek vzduchu na pořádný nádech.

Nad ní se tyčila černá masa obrovského těla s křídly. Okolo ní se svíraly masivní pařáty.

Dole zela propast.

Letěli.

Proboha!

V mysli jí zazněl tichý potměšilý smích.

Pak se pařáty rozevřely.

Padala do prázdna.

Zatočila se jí hlava, začala ztrácet vědomí.

Někde tam dole, hluboko, byla země. Malá barevná políčka, jezera velká jako kaluže po dešti. Snažila se neomdlít.

Okolo ní hučel vítr, trhal na kusy myšleny a pocity, chtěla křičet, ale nešlo to.

Padala a padala.

Proč?

Čas jako by se zastavil, pád zpomalil, myšlenky tekly pomalu a hustě jako med.

"Kdo jsi?"

Otázka zazněla v její hlavě, pomalu se převalila a nic.

"Kdo jsi?"

Studený vítr bolestivě mrazil.

"Kdo jsi?"

"Kdo? Jako já?" odpověděla malátně v duchu.

"Je tu snad někdo jiný?" Ozvalo se posměšně, "někdo, kdo padá a padá a brzo z něj zbude jen mastný flek tam dole, pokud se neprobere a nezačne něco se sebou dělat?" zaznělo ji se smíchem v hlavě.

"A co jako mám dělat? Padám!" Odsekla v mysli, tomu škodolibému hlasu.

"Tak nepadej a leť!" ozvalo se zachechtání.

"A to jako jak! Copak mám křídla? Jsem snad nějaká sýkorka?" vybuchla její mysl.

Zloba a vztek nad bezmocí začaly probírat mozek k vyšší aktivitě. Ten posměšný hlas ji popouzel a štval.

"Ne, to ne. Vzpomeň si. Třeba??? Velká, zlatá, přerostlá ještěrka s křídly?"

Smích, který se pak ozval, ale už nezněl v její hlavě, ale všude okolo ní.

Vyděšeně se rozhlédla, kousek nad ní, se vznášel nebo spíš spolu s ní, padal obrovský černý okřídlený tvor a smál se na celé kolo. Ten smích znala, nezaměnitelný pohled těch obrovských černých očí, znala ho. Poznala ho.

"Ty!" vykřikla nevěřícně.

"Ano!" Rozchechtal se znovu.

"Já, moje Drahá, já, a ty si vzpomeň, kdo jsi ty! Vzpomeň si na včerejší večer a noc. No tak!" smál se. "Šlo ti to nakonec docela dobře, jen jsi trochu moc impulzivní, musel jsem tě nakonec trošku krotit. No, tak teď máš druhou šanci. Vzpomeň si a leť nebo ti tam dole už nikdo nepomůže," řekl najednou chladně.

Pak máchnul křídly a začal klesat o poznání rychleji než ona, k zemi a ji tam nechal. Nechal, prostě dál padat.

Země se neodvratně blížila, mysl i tělo ji opět zachvátila panika.

Co to proboha říkal!

Ten sen! Ach ne, to nebyl sen.

Snaha najit aspoň nějaké řešení, ji roztrhla závoj zapomnění, který ji od rána halil mysl.

To byla jeho práce. To všechno. Děsivý noční sen, nebyl snem, ale ukrutnou realitou, předešlé noci. Před očima ji rychle začal probíhat ten večer. Procházka zahradou, sklenka vína, jeho pohledy, rty na šíji. Pak ji uchopil, svět se zatočil a oni stáli na břehu řeky. Proud byl silný a dravý, slunce začalo zrovna zapadat a přívoz byl akorát uprostřed řeky. Koně na druhé straně měli co dělat, aby loď utáhli, byla plná lidí, zvířat a zboží. Silná lana přivázaná ke dvěma obrovským stromů se napínala a hlasitě vrzala. Překvapení z toho kde se tam najednou vzali, vystřídalo čiré zděšení. On najednou vytáhl šavli a jediným úderem přeseknul jedno z těch silných lan od přívozu. Pak další lano už nevydrželo sílu proudu a tíhu lodi a samo se přetrhlo. Loď se okamžitě stala hračkou řeky a se svým nákladem se pustila dolu po proudu. Tam dolu, kde byly obrovské peřeje. Křik lidí z lodě a zoufalé řehtání koní strhávaných z protějšího břehu do vody se rozlehl po celém okolí. Rozeběhla se k řece, vběhla do vody, až kam ji proud dovolil. Pak se otočila k němu a začala na něj křičet, co to proboha provedl. A on stál na břehu řeky a chladně pozoroval bezmocnou loď. Ne, vlastně se nedíval na tu loď, On se díval na ni. Zoufalí cestující na lodi, ho ani trochu nezajímali. Ten zkoumavý pohled patřil jí, a čekal.

"Řeknu ti Zlato, jedno velké tajemství," usmál se chladně, "máš moc a sílu je odtamtud dostat. Stačí jen trošičku víc chtít. Všechny je zachráníš. Něco skrytého, je v tobě, uvnitř. Cítíš to? Ten vztek," šeptal, "tu sílu?" smál se a pak hlasitě křičel.

"Mohu ti jen poradit. Probuď se ze snu, že jsi člověkem a staň se tím, kým doopravdy jsi! Tvé umanutí a láska k lidem by ti mohly pomoci k tomu, abys to dokázala," zašeptal najednou tiše, s křivým úsměvem na rtech.

Vzedmula se v ní obrovská vlna vzteku a hněvu. Rozeběhla se k němu ve snaze se na něj vrhnout a bít ho hlava nehlava, protože nevěděla co jiného si počít. Loď se dál točila v proudu a zoufalí lidé skákali přes palubu do divoké vody.

Jen ji se smíchem odstrčil. "Co to provádíš, poslechni své srdce, jdi! Zachraň ty lidi! Co se tu pouštíš do mě? Tam!" strčil ji hrubě zpátky do řeky. "Tam musíš, zachraň je! Víš, dokážeš to, když budeš chtít!"

Vztek ovládl její mysl.

Před očima se ji zatmělo, někde v hlouby její hlavy a těla se dralo ven něco obrovského. Ten pocit dobře znala, už se jí to stalo několikrát, vždy se toho hrozně bála, nevěděla, co to je. Snad příznaky nějakého počínajícího šílenství nebo nemoci? Nikdy to nikomu neřekla, naučila se ovládat svou mysl. Dík tomu ji někdo jen tak nerozčílil a ty podivné příznaky a pocity časem zmizely. Až teď, draly se ven, ona nebyla schopna je zastavit, to všechen ten vztek a zoufalství. Nenávist k tomu muži, co stál proti ní a smál se ji do očí, zatímco tam v řece umírali lidé.

Pustila to.

Ten vztek, bouře pocitů a emocí.

Zavřela oči.

Prostě už nemohla, to co se dralo ven, zvítězilo.

Něco obrovského rozrazilo vzduch, z hrdla ji vyšel výkřik.

Okolím se rozlehl ohlušující řev. Bylo to jako výbuch, najednou stál na břehu řeky obrovský řvoucí zlatý drak. Mohutná křídla rozrazila vzduch, z hrdla se mu vyvalil proud ohně. Oheň zasáhl loď a udělal z ní v dalším okamžiku plovoucí pochodeň.

Hořící těla padající přes zábradlí paluby do divoké řeky.

To viděla, když otevřela oči.

Padla.

Padala dál, ale to náhlé prozření ji ochromilo.

Chtěla si zakrýt oči, ale proud vzduchu ji v tom bránil.

Chtěla křičet, ale vítr ji dral zvuk od úst. Pak už jen v rychlém sledu vzpomněla na to, co bylo pak. Jak se po něm rozhodla vrhnout, protože už lodi stejně nebylo pomoci. Skočit po svém tajemném milenci, rozhodnutá z něj udělat cáry krvavého masa. Dračí hlava začala hledat svou kořist, ale místo něho uviděla na břehu stát černého okřídleného tvora. Byl o dost větší, než byla ona sama i v tom jejím novém dračím těle. To však nic nezměnilo na tom, že se rozhodla udělat to, co si předsevzala.

Zaútočila.

Bezhlavě a sebevražedně zaútočila na šklebícího se démona.

Jak se běhá po čtyřech, co vůbec dělat s křídly?

Neměla šanci, jediným úderem ji srazil do řeky, pařáty jí přidržel hlavu pod vodou.

Držel tak dlouho, dokud nevzala svůj boj. Se ztrácejícím se vědomím, ztratila i svá křídla.

Pak už jen....

Zavřené oči, zatnuté zuby, sevřené rty, bolest v čelisti.

Husí kůže po celém těle, vlasy ještě vlhké od říční vody a přilepené na holá záda.

Vůně čerstvě vypraného ložního prádla.

Prsty zaťaté do polštáře.

To bolestné ráno.

"No tak! Nespi tam nahoře!" ozvalo se jí v hlavě.

Panenky se jí rozšířily zděšením, zem byla tak neuvěřitelně blízko. Probůh!

V hlavě jí zase zaznělo jízlivé zasmání. "Tak dělej něco!"

Opět ji zaplavil vztek, jeho hlas ji provokoval a dráždil.

Za všechno muže on! To ti nedaruji! Prolétlo jí hlavou.

Ucítila uvnitř sebe tu sílu deroucí se ven. Už věděla, co to znamená, teď už věděla, že nezbývá nic jiného než se tomu poddat. Dotkla se myslí té síly uvnitř, drala se ven, bušila, zaplavovala každičký nerv, každý kousek těla, kůže ji zezlátla, někde vzadu v hlavě jí už bušila v podvědomí obrovská zlatá křídla.

Pak se to stalo.

Vzduch se rozrazil na všechny strany, v prostoru se náhle objevil drak.

Vykřikla, zařvala, obrovské tělo padalo dál.

Dole se zvedal proti ní kopec. Dál za ním se rozkládalo hluboké údolí.

Snaž se! Leť! Křičela na sebe v duchu.

Mávla křídly.

A znova.

Pád se lehce zbrzdil. Jde to! Začala vší silou mávat křídly, záda ji bolela, křídla bolela. Hřbet kopce se nezadržitelně blížil, vysoké borovice na jeho vršku už byly nadosah.

Údolím se rozlehl dračí řev, obrovská křídla narazila do špiček borovic a všechny je zlámala. Drak napůl přelétl, napůl přepadl přes kopec a dál mířil do údolí. I přes nesnesitelnou bolest se dál snažila letět. Poslední mávnutí a dračí tělo sebou bouchlo o zem. Drápy se zaryly do měkké půdy a setrvačnost hodila krk a hlavu vpřed až se zastavila o zem, přímo uprostřed maliní. "Au."

Už nikdy nevstat, už nikdy se nemuset pohnout.

Měla zavřené oči a chuť na místě umřít.

Bolest v zádech, lopatkách a ... křídlech, ji nenechala zapomenout, že stále žije.

Pak se země vedle ní zachvěla, něco obrovského dosedlo vedle ní.

"No ne! To bylo tedy přistání! Nechtěla bys to předvést ještě jednou? Bylo to moc legrační, takhle se rozplácnout, to se málokomu tak skvěle podaří."

Jeho posměšný hlas ji donutil se pohnout. Opatrně složila křídla na záda, zvedla hlavu ze země a pomalu se postavila na všechny čtyři nohy. Otočila svou zlatou hlavu směrem za hlasem. Celý prostor tam za ní, vyplňovalo černé okřídlené tělo démona. Jako by pohlcoval světlo, ostny na zádech a drápy se temně leskly a v očích se blyštěl plamen.

"Tak co? Dobrý? Jak se ti letělo, má Drahá? Myslím, že zážitek to musel být fascinující. První let, jaké jsou tvé dojmy?"

Vztek ji lomcoval tak, že byla schopna v odpověď jen zavrčet.

"A, jo tak, koukám, že se rychle vžíváš do své nové role," zasmál se.

Celá sebou cukla, jak se ji svaly napjaly. Měla okamžitou a neodolatelnou chuť po něm skočit, drápy se zaryly do země.

"No, no klid. Dívej se na to z té pozitivní stránky. Konečně jsi sama sebou, víš, kdo jsi. Jak úžasné, někdo na to nepřijde po celý život. Tak měj radost přece a nevrč," pozoroval ji s neskrývaným potěšením.

"Drak a zlatý, no podívej na tu nádheru, jsi jak kopec zlata, Zlato. Jsi nádherná, ta křídla, ta šíje, krk, ty rozkošné růžky na hlavě. Hmm, k pomilování, krásná," zavrněl.

V jeho hlase tentokrát zněl obdiv a upřímné nadšení.

Ostny, které na krku dělaly široký límec, se pomalu zvedly, panenky v jasně zelených očí se zúžily jen do úzkých proužků. Dásně odhalily řadu obrovských zubů. Hluboké zavrčení se ji vydralo z hrdla. Přikrčila se. Teď už neudělá tu chybu, že se na něj bezhlavě vrhne, hezky s rozmyslem, kde má asi takový démon slabinu?

"Hmm, ještěrka má bojovnou náladu. Nech toho Zlato, varuji tě," řekl s lehkým úsměvem a v tlamě se mu bleskly tesáky.

I malý pes si dokáže poradit s velkým, když je šikovný, proč by ona nemohla vyzrát nad tím samolibým pacholkem. Přemýšlela jak nejlépe a jak co s nejlepším možným výsledkem zaútočit. Byla rozhodnutá mu tohle neodpustit. Svaly na zadních nohou se napnuly, jak se chystala k výpadu. Se zájmem ji pozoroval a vyčkával, co udělá.

Zlatý ocas udělal z maliní a keřů za ní hromadu klestí.

"Nechci, abys nadšením vrtěla ocasem, Lásko, tolik díků," řekl kousavě a je ho oči ji upřeně pozorovaly. "To vážně nemusíš, pojď, posadíme se a promluvíme si o budoucnosti, ano?"

Vyrazila.

Vyrazila jako střela, ale těsně před ním, když ji uhýbal se smíchem z cesty, zabočila prudce doprava a skočila. Zuby se zabořily do černé kůže na šíji a démon vztekle zařval. Drápy máchly po kožnatých křídlech a našly svůj cíl. Démon začal rychle ustupovat a snažil se vyrvat z buldočího sevření draka, který mu visel na krku a drápy trhal křídlo. Tím ale jen rozběsněnou dračici utvrzoval v tom, že má navrch a tak se snažila ještě víc. Zlatý, ostny pokrytý ocas, použila taky a bolestně ho zasáhla do slabin na vnitřní straně stehna. Visela mu na krku a on na ni pořádně nedosáhl. Začal vztekle řvát, přestal si s ní hrát a pustil se do boje. Les okolo paseky se začal stávat hromadou třísek, obě těla se zmítala ve vražedném boji. Nakonec to vyřešil tím, že se prudce odrazil na stranu, padl na bok a tím ji donutil, aby se pustila, pokud si nechtěla zlomit vaz. Byla jak vosa, zaútočila okamžitě znovu, zelené oči ji zběsile zářily a ona byla odhodlaná to jen tak nevzdat. Teď se mu už ale podařilo využít své velikosti a rozzuřenou dračici odrazil. Překulila se přes záda, ale hned byla zas na všech čtyřech a vyrazila vpřed. Udělal to znovu a znovu, dračice jako rozlícený teriér se na něj vrhala stále a stále. Nakonec, když už na něj zaútočila i ohněm a les začal okolo hořet, rychlým úhybným manévrem se kolem ní prosmeknul a následně ji svým ocasem prudce udeřil do hlavy. Ostré trny roztrhly zlaté šupiny na tlamě a otevřely hrozivě vypadající ránu, ze které se začala valit krev. V dalším okamžiku dračice přestala vidět na jedno oko. Další rána ji omráčila a zlatá hlava padla do rozryté hlíny paseky. Pak už mu nic nebránilo v tom, aby ji potrhnul nohy, skočil na záda, přišlápl dlouhý krk k zemi a donutil dračici zůstat bez možnosti pohybu ležet.

Drápy zaryla do země, snažila se osvobodit, ale jeho tíha ji tlačila k zemi jako kdyby se na ni svalila hora. Celá tlama ji bolela a krev zalévala oči. Ještě jeden pokus a pak zůstala bez hnutí ležet.

Vztyčil se vítězně nad ní a pak zaútočil na její krk. Prásknutí čelistí vedle její hlavy a rozzuřené zavrčeni, ucítila, jak se zuby dotkl jejího krku, ale nekousnul.

"To jsi přehnala, ty praštěná ještěrko, myslíš, že můžeš bojovat se mnou?" Zavrčel. "Měla bys mi být vděčná, za to, co jsem pro tebe udělal. Dal jsem smysl tvému životu, nový rozměr, nový začátek, dlouhý život. A to všechno budeš mít i nadále, pokud budeš mít dostatek rozumu a nebudeš se mi stavět do cesty."

Přitlačil ji k zemi ještě víc, z hrdla se jí vydralo jen bolestné zasténání. Rána na tlamě stále silně krvácela, věděla, že prohrála, celé dračí tělo se najednou uvolnilo a všechen vzdor z něj vyprchal.

"Tak, správně. No vidíš, hodná holka," zavrčel tiše a přestal ji drtit záda. Pazoura s ebenově černými drápy pomalu otočila její roztrhanou tlamu, aby se na ránu mohl podívat. Osten na ocase rozsekl tlamu od čela až ke dolní čelisti, jen díky tvrdému nadočnicovému oblouku ji nepoškodil oko, to bylo naštěstí celé.

"Ty vypadáš," prohlížel dál ránu.

"Že ti to stálo za to, si hrát na slečnu dotčenou. Teď to tu máš. Hlavičku máš pěkně zřízenou, to ti povím," uznale hodnotil své dílo.

V odpověď mu jen tiše zavrčela a chtěla dát hlavu pryč.

"Nevrč. A nehýbej tou hlavou," řekl podrážděně a pak si klekl vedle ní a její hlavu si položil vedle sebe. Dotkl se rány na hlavě a začal si pro sebe něco mumlat. Po chvilce ucítila, jak se rána začala zahřívat a pálit, cítila, jak se kůže na hlavě napíná a stahuje, chtěla uhnout. Okřiknul ji a pokračoval. Krev přestala téci a rána bolet, jen nepříjemně svěděla.

"No, vida, už to vypadá lépe. Jak se cítíš?"zeptal se zvědavě.

Otevřela oči.

To jedno měla ještě pořád slepené krví, ale viděla a taky cítila, že zranění je pryč. Nechtělo se ji odpovídat na jeho otázku, protože se cítila bídně. Nejradši by se někam propadla a ztratila. Prohrála a ještě se nechala od něj dát zase dohromady. Chtělo se ji stočit se do klubíčka, usnout, na všechno zapomenout a pak se probudit a říci si, že to byl vážně šílený sen.

Ale nebyl. Jen ta zoufalá potřeba způsobila to, že se náhle proměnila zpět do lidské podoby.

"Je, je, copak to děláš? To vypadá, že jsi dostala rozum moje Milá," uslyšela nad sebou spokojený hlas. "Jen tě budu muset naučit, jak se zpět proměnit oblečená," zasmál se," tohle se mi sice líbí, moc, ale je to pro tebe asi trochu nepraktické, když uvážím to, jak dbáš na svou cudnost," zapředl. Drápem ji lehce přejel přes holá záda, plná modřin z předchozího boje a divokého letu.

Ležela tam na zemi a pomalu se choulila do klubíčka, tak, jak po tom v tu chvíli jedině toužila. Někde odněkud se vynořila vlněná deka a on ji něžně do ní zabalil.

Nebránila se.

Pak už jen cítila, jak se svět zatočil.

Někde v dálce zařval páv, a ona ucítila vůni svého levandulí provoněného pokoje. Opatrně ji položil do její vlastní postele a přikryl další dekou.

Pohladil ji po vlasech.

"Spi."

Propadla se do spánku beze snů.

Často pak vzpomínala na to ráno, kdy se probudila.

Všude okolo ticho a klid, jen záclona na otevřeném okně lehce šramotila.

Pohoda, ráno, raníčko, vstávat!

Pohnula se, tisíc jehel, se najednou zabodlo do jejího těla a probralo mysl k okamžité pohotovosti. Příval vědomí přinesl každičkou vzpomínku na vše, co se událo před tím, než usnula.

Zanaříkala bolestí. Každý sval, každá kost ji v těle bolela, tvář měla najednou jak v ohni, pálila a svěděla.

"Moc sebou necukej, to víš, ztuhlé a pomlácené svaly, to bolí,"ozvalo se odněkud z místnosti. "Ale to rozhýbáš, neboj, bude dobře."

Otevřela oči a podívala se na muže stojícího u dveří. "Dobré ráno Miláčku" řekl s úsměvem a výrazem neviňátka.

Zase je zavřela a se zavřenýma očima se posadila.

Neodpověděla. Dotkla se prsty bolavé tváře, ruce ztuhly.

Zvedla se, a jak to nejrychleji šlo, vyrazila k zrcadlu.

"Ach, proboha," zašeptala.

Ze zrcadla na ni hleděla její tvář přetnutá od čela až po bradu růžovou jizvou. A pak uviděla celé své tělo pokryté množstvím různobarevných modřin a oděrek.

"Copak? Nelíbí se ti ten pohled?" ozvalo se za ní.

Přistoupil k ní a podíval se jí přes zrcadlo do očí. "To víš, kdo s čím zachází, s tím taky schází," řekl tiše.

Prsty jí zvedl bradu a palcem přejel přes jizvu. Chtěla mu uhnout, ale on ji rychle chytil druhou rukou v pase a přitiskl k sobě. Stále se díval přes zrcadlo do jejích očí, chvěla se. Prsty z brady pomalu sjely na její tělo a začaly se opatrně dotýkat modřin a oděrek, tam kde se dotknul, modřina pomalu mizela a oděrka se hojila, bez jedné jizvičky či stopy po ní. Dívala se v zrcadle, jak její tělo dostává zase zdravou barvu a cítila, jak ji bolest opouští.

Léčil ji, každý jeho dotek lehce hřál a vléval ji energii do bolavého těla.

"Vidíš, jak se to dá lehce napravit? Jsi zase krásná," zašeptal ji do ucha a políbil na krk. Zvedla ruku a dotkla se jizvy na tváři.

Pousmál se a pomalu přejel prsty po jizvě. Lehce to zasvědilo a jizva skoro zmizela, ale jen skoro. Byla tam, nepatrná stopa, ale byla.

Tázavě se podívala do zrcadla na jeho odraz.

Vrátil ji pohled zpět. "Copak? Nejsi spokojená? Myslím, že lépe už to nepůjde moje Milá. Měla bys vědět, že stavět se mi je hloupost a tohle bude pro tebe připomínka, že to nemáš dělat," řekl s chladným úsměvem a dotkl se zase jizvy.

Zatnula zuby a chtěla se mu vytrhnout.

"No tak!" přitisknul ji k sobě pevněji.

"Přemýšlej, mysli! Vzpomeň si, kdo jsi. No zavři oči a představ si tu nádheru a volnost letu, jak křídla rozráží vzduch, jak všechna ta lidská omezení mizí." šeptal ji do ucha. "Jsi úžasné a mocné stvoření, ano mocné. Možná teď o magii nic nevíš, ale dračí magie je mocná. A dračí život dlouhý. Jsi zlatý drak, zlatý, je vás už tak málo."

Cukla sebou.

"Ano, Vás, tak málo. Každý z vás je jedinečný a proto by bylo škoda, abyste byli pro tento svět ztracení, i když na vás už nikdo nevěří," pohladil ji po vlasech.

"Proč?" hlesla tiše.

"Co proč?" usmál se do zrcadla.

"A proč ty se tak staráš? Jsi démon, ne drak," zadívala se mu znovu do očí.

"Pro démony je dračí krev mocný elixír, energie, síla. Ale, co na tom, já vás mám prostě rád." Políbil ji znovu na krk. "Však měla bys Miláčku vědět, že moje záliba v dracích má i své meze. Jsem mocnější, než ty by jsi kdy mohla být, jsem pán temnot. Jsi krásná, překrásná i jako žena i jako drak, ale ty se rozmysli, na čí straně budeš, nebo si vezmu, to po čem každý démon touží."

V zrcadle uviděla, jak se najednou dotknul jejího hrdla ostrými tesáky a jen lehce stisknul. Lekla se a její kůže okamžitě dostala zlatý nádech.

Usmál se. "Neboj, je to jen na tobě, protože já tě chci, chci tě pro sebe. Takovou jaká jsi teď. Chci, abychom byli spolu my dva, Ty a Já."

Velmi něžně ji políbil na krk a objal ji, zabořil tvář do jejích kaštanových vlasů a zavřel oči."Mám tě rád, ty bláznivá ještěrko," zašeptal.

Stála tam.

Stála tam, před zrcadlem a démon ji právě svým vlastním způsobem vyznal lásku.

Stála tam.

A její milenec ji objímal a líbal ji do vlasů.

Stála tam.

Na její tváři se na zezlátlé kůži, slabě vyjímala dlouhá jizva a v hlavě ji někde v dálce, bušila nádherná zlatá křídla.

Ta mocná a probuzená síla v ní, ji opájela a nabíjela tělo zatím nepoznanou energii. Najednou zatoužila vzlétnout a letět až někam tam daleko, hodně a hodně vysoko. Před ní se najednou objevovala neznámá a přímo neskutečná cesta, její dosavadní život právě skončil, už nikdy nebude muset tvrdit, že její život je svázaný pravidly, protože to byla lidská pravidla, a ona, ona člověkem vlastně nebyla.

Srdce i mysl zaplavila vlna pocitů.

Zloba na muže, co ji objímal, za to, co ji udělal.

Radost z křídel, která našla.

Věčnost k tomu muži za to, co ji dal, nenávist za to, co ji vzal, za hrůzy, co ji donutil zažít.

Pocity extáze z probouzející se magie jejího těla, pocit radosti z nalezení své podstaty.

Pochopení své vášně, která ji tak celý život odlišovala od ostatních lidí.

Kůže zase dostávala normální barvu a panenky v očích nabyly lidských rozměrů.

Teď přímo doslova pochopila, co jsou to smíšené pocity.

Zavřela oči, uvolnila tělo a opřela se s nově získanou sebedůvěrou o muže-démona stojícího za ní.

Ono to nějak dopadne, teď nemá cenu to řešit. Čas ukáže, jak si na sebe zvyknou a jak spolu vyjdou či nevyjdou-... démon a dračice.

Čas ukáže, kdo z koho.