Jeden den s ním

Jeden den s ním. Mé malé dílko.
Umístilo se na 9. místě v kategorii povídky v Ceně Karla Čapka 2007. 26. ročník

Teplo. Zavrněla tiše ze spaní. Teplo ji pohladilo po zádech, pak trochu víc. Začala se pomalu probírat. V polospánku začala rozespalými smysly zkoumat okolí.

Vše co ještě z hlubin probouzení slyšela, by se dalo nazvat ranním tichem, někde v dálce kdákání slepic, rachocení okovů u studně, dupání zvířat ve vzdálené stáji.

Tiché a hluboké oddechování vedle ní.

Tedy vše v pořádku, usmála se.

Otevřela pomalu jedno oko. Na vedlejším polštáři se styděl osamocený proužek slunečního světla, tak teď už věděla, co způsobuje to příjemné teplo na zádech. Milovala to. Slunce klouzající po její kůži a láskyplně hřející. Takové ranní probuzení u ní patřilo k nejoblíbenějším. Cítila, jak paprsky po jejím těle putují výš a výš, to teplo ji dělo moc dobře. Spokojeně se usmála, a snažila se ten pocit užít si co nejvíc. Věděla proč.

Další pootevření víček, ji utvrdilo v tom, že tahle pohoda nebude nejspíš trvat dlouho. Nevěděla jaký pocit si teď vybrat. Paprsky na jejích zádech byly přátelské, milé a laskající, ten co se pomalu plížil po polštáři dál a dál, byl takový kazisvět, renegát. Zapomněla zatáhnout závěs nebo zavřít okenici, teď si ani nebyla schopna vzpomenout, jak okno v tomhle pokoji vůbec vypadá, a výsledek byl, problém. Zatoulaný paprsek. Zvedla pomalu loket. Třeba mu protne cestu. Nic se nestalo, stále se plížil neodvratně ke svému neznámému cíli. Ona, ale věděla kam, až dojde, k Jeho hlavě. Pozorovala, teď už rozmrzele, pruh světla. Převalila se víc na bok, další pokus, velká a úžasná vlna tepla zalila celá její záda. Přivřela slastně oči a zapomněla na blížící se neodvratnou scénu.

Nic, tiché oddechování vedle ní.

Chtělo se jí začít příst, pomalu se prohnula v zádech a paprsky slunce ji hřejivě lechtaly na páteři.

"Vrrrr .............. sakra!"

Myslí jí bleskla myšlenka: a je to tu....

Matrace postele se prudce zhoupla a naštvané dupání a vzteklé kletby se nesly někam do rohu místnosti.

Nasadila láskyplný a lehce soustrastný úsměv, otevřela oči a zároveň otočila hlavu tam, kde tušila nejtemnější místo v pokoji. Stálo tam křeslo a v něm seděl On. V očích nasupený a ospalý výraz, kolena skrčená pod bradu a na celé kolo zívající ústa, černé polodlouhé vlasy teď rozježené na všechny strany, ruce objímající kolena, prsty sevřené v pěst. Plamínky v očích, které se zaměřovaly na ní a sledovaly, jak si leží v posteli celá zalitá sluncem. Ona užívající si sluneční lázeň, On zlostně pozorující pomalou cestu dalších slunečních paprsků pokoušejících se zalít světlem celou místnost a neodvratně plížících se k jeho křeslu.

"Dobré ráno miláčku" vyslala k němu okouzlující úsměv.

Znovu zavrčel.

"Dobré ráno?" Odpověděl ji otázkou.

S hranou provinilostí se otočila tváří k oknu. "Ale no tak, broučku, je to jen sluníčko"

"Jo! Slunce! Neměla jsi takhle náhodou včera večer zatáhnout závěs? Vždyť víš, že takové ranní probuzení nesnáším!" zavrčel znovu nasupeně a nespouštěl z ní oči.

Jen lehce zvedla obočí a zadívala se vyčítavě na něj. "A jak a kdy jsem to měla asi udělat miláčku?"

Nadzvedla se na lokti a významně se rozhlédla po místnosti.

Od dveří až k posteli se táhla změť kusů oblečení, tu se válela jedna bota, tam někde v druhém rohu ta druhá, kalhoty a kabátce rozházené po zemi v jedné velké změti. Uprostřed místnosti hromádka zbraní. Dvě šavle a pěkná sbírka nožů, opasky a další bota kousek dál. Nedaleko té hromady byla zem posypaná drobnými knoflíky. Ty patřily původně jemné béžové košili, která teď potrhaná ležela pod sluncem zalitým oknem.

Mrkla na něj. "Nedal jsi mi šanci" a vesele se na něj zašklebila.

Jeho oči přelétly místnost a pak se zase zastavily na ní, chvilku se na ni tiše díval. Ve tváři se mu najednou rozzářil rošťácký úsměv, celý jeho obličej se rozjasnil a v očích mu zaplály veselé plamínky. Kousla se do rtu, tenhle úsměv zbožňovala, milovala a už za něj dala hodně ze sebe i z toho co kdysi pro ni mnoho znamenalo. Teď, ale na to nemyslela. Málokdy, když se na ni takhle usmál, byla schopna myslet na něco jiného, než na okouzlení, které ji celou zaplaví a pohltí.

Paprsky ohřívající její tělo byly zapomenuty, plamínky v jeho očích ji přitahovaly jako světlo můru. Zvedla ruku a pokynula mu prstem, aby k ní šel. Položil nohy na zem a stále ji mlčky pozoroval. Kývala hlavou ať si pospíší. Stále seděl a jen se usmíval. Najednou venku zahřmělo a sluneční paprsky, které ozařovaly postel a pokoj zmizely. Těžké mraky zakryly slunce a venku se spustil prudký liják. Zašklebil se jako rošťák, zvedl se z křesla a vydal se k posteli.

Podívala se na okno a na tu činu venku a pak na něj. "Nemyslíš, že k tomu, abys nemusel lézt na sluníčko stačilo zatáhnout závěs?"

Zavrtěl hlavou. "Ne zlato. Zatáhnout závěs byl tvůj úkol, přece se nebudu plést to tvých povinností,"

Vyplázla na něj jazyk a zašklebila se. On zatím, už stál u postele a pak si klekl vedle ní. Prsty s pečlivě zastřiženými nehty ji přejel po boku. Všechny chloupky po těle se jí postavily, zavrněla a zavřela oči, přitiskl se k ní a začal ji něžně líbat.

"Aspoň se nebude prášit na cestě, až pojedeme dál" zašeptala mezi polibky.

" Ššššš... přestaň s těmi pozitivními pohledy na svět, ano?" Zaryl ji nehty do stehna a prudce přitiskl k matraci. Zapomněla na svět kolem sebe ...

II.

V dálce ještě hřměl hrom, ale venku už v kalužích začalo dělat sluníčko prasátka, velké těžké kapky padaly z okrajů střech a na dvoře hostince se zase začal objevovat život. Slepice začaly znovu rokovat a vozík pomocníka ve stáji rachotil po velkých kamenech dvora někam ven za stavení. Podomek si spokojeně pískal a hostinec začal celý ožívat. Šavle cinkla o podlahu, jak ji zvedal. Zasunul ji do pochvy a upravil si opasek, pak ještě vrátil na svá místa dýku a nůž. Podíval se na ní.

"Tak vstávej, jedeme dál" došel k oknu a díval se ven na dvůr a pak na nebe, které se začalo celé barvit do blankytné modře bez jediného mráčku, něco pro sebe zamumlal. Pak se sehnul pod okno a zvedl potrhanou košili, přejel po ní dlaní a hodil na postel. Natáhla se pro košili a líně se zvedla. Přejela prsty knoflíčky, které byly zase na svém místě, a zkontrolovala, zda je košile opravdu celá. On se jen lehce ušklíbnul, jako by měla právo pochybovat o tom, zda umí opravit to, co večer s takovou chutí zničil. Beze slova odešel z pokoje, za chvíli byly slyšet jeho kroky na schodech dolu do taverny. Začala se oblékat, chvilku hledala svoji botu, našla ji kopnutou hluboko pod postelí, tak sebrala zbylou šavli, co pořád ještě ležela na zemi a použila ji na získání boty zpět. Jak ji vytáhla, sedla si na podlahu, opřela se o postel, položila šavli vedle sebe a začala si botu nazouvat.

V tu chvíli se otevřely dveře. Stál tam On, s velkým dřevěným tácem v rukách a překvapeně na ni koukal.

"Nemáš problém se zemskou přitažlivostí?" Jen zvedla tázavě obočí. "Já jen, že jsem tě ještě dneska neviděl stát" Ušklíbla se a natáhla k němu ruku, aby jí pomohl se postavit. Došel ke stolu položil tác a pak přišel k ní a pomohl ji se zvednou ze země.

"Děkuji miláčku" obdařila ho sladkým úsměvem, ale oči ji už zalétly k tomu, co bylo na tácu.

"O bravo! Zlato jsi dokonalý!" nadšeně tiše vykřikla a sedla si ke stolu. Na tácu byl chléb, máslo, džem a hrnek nějakého bylinkového čaje. "Malinová! To je přímo skvělé, myslím, že tohle ráno je vážně podle mých nejhezčích představ". Obdarovala ho zářícím úsměvem a poslala mu vzduchem polibek. Pak ještě jednou přelétla tác očima. " Kde je tvůj hrnek, ty nebudeš nebo už jsi snídal?" Jen zavrtěl hlavou. "Nemám hlad" Prošel kolem ní, lehce ji políbil do vlasů a sedl si do křesla v koutě. Tam začal prohlížet jednu ze svých dýk a zkoušet prstem její ostrost. Pokrčila rameny a pustila se z chutí do jídla.

"Dneska už pojedeme, nechal jsem osedlat koně, ale v příštím městě si nechám nabrousit dýky, co ty? Máš vše v pořádku?" Naznačila, že snad by to mělo být tak jak má. On se ale zvedl z křesla a došel pro šavli, co zůstala ležet u postele a taky pro párek dýk co se stále válel uprostřed místnosti a začal je kontrolovat.

"Jsi vážně krutá"

Čaj ji zaskočil, kuckajíc ze sebe vypravila "Jak jsi na tohle přišel?"

Jen se usmál "Kdybys tímhle chtěla někomu podříznout krk, tak mu ho musíš přepižlat, to se rovná krutému mučení." Přejel prstem po ostří dýky a dal najevo jak je tupá.

"Nemám v úmyslu někomu podřezávat krk a pak ta dýka je nedávno broušená, já nemusím mít zbraně tak nabroušené, že se pořežeš jen, co se na ně podíváš.

"Zastavíme se u zbrojíře" prohlásil suše a tím dal najevo ukončení debaty.

Začala se zase věnovat chlebu s marmeládou a přestala si ho všímat. Najednou stál vedle ní a položil její zbraně na stůl. Ani ho nezaslechla, pohyboval se tiše jako duch, nelekala se, už si zvykla.

"Budu čekat venku, dooblékni se a přijď."

Kývla, protože měla plnou pusu, pak rychle polkla a ještě mezi dveřmi na něj zavolala, ať nechá v kuchyni připravit nějaké jídlo na cestu a vodu. Mávnul rukou, že slyšel a zavřel za sebou dveře. Opřela se o opěradlo židle a chvíli dveře pozorovala, nakonec dopila čaj, natáhla se pro svůj cestovní vak, co ležel vedle stolu a vytáhla zdobený hřeben z rohoviny a začala se česat. Měla vlasy dlouhé do půli zad, ve sluníčku, které zase svítilo to pokoje měly barvu čerstvě vylouplých kaštanů, volně se ji vlnily po ramenou. Nakonec sepnula několik pramenů, které ji padaly do čela, malou stříbrnou sponou ve tvaru hada a šla se podívat na výsledek k malému zrcadlu, které vyselo vedle okna. Zadívala se na tvář v zrcadle, neurčitý věk něco mezi 20 a 30, jo kdyby lidi věděli. Usmála se, smyslné rty, zuby jako perly, oči temně zelené a kůže po dlouhém cestování dohněda opálená. A celkově? Docela to ušlo, usmála se znova, muži na ní mohli oči nechat a nakonec i On rozhodně ji kdysi nesvedl kvůli její osobnosti, ale pro tuhle tvář. Jen. Jen kdyby teď viděli to, co vidí ona a to co On po ránu. Pohladila si prstem dlouhou sotva znatelnou jizvu přes celou tvář, oko, obočí a táhnoucí se až k hranici vlasů. Už si na ni zvykla, nebyla skoro vidět, snad jen za určitých světelných podmínek, ale ona ji tam viděla pořád, protože věděla, že tam je. A jemu? Jemu nevadila, protože to bylo jeho dílo a i jeho vůle, že ta jizva tam pořád byla. Měl moc tu ránu zahojit a tehdy mohl i tu jizvu nechat zmizet, ale neudělal to ani po vytrvalých prosbách a pak i výhrůžkách. Vždycky se na ní jen podíval, ten pohled říkal všechno: jsi moje a mě to nevadí a tu jizvu máš jako připomínku, že se nemáš plést do mých věcí.

Zašklebila se na svůj obraz v zrcadle a jednoduchým už dávno automaticky zvládnutým kouzlem jizvu zamaskovala.

Pak se rychle otočila, sebrala zbraně ze stolu, dala je na své místo, popadala vak s oblečením a vyrazila ven z pokoje, dolu do šenku.

III.

Koně venku už nedočkavě podupávali, jeho klisna se leskla jak havraní peří a oči s nepřirozenou inteligencí divoce sledovaly dění kolem.

"Dobré ráno Nightmare" pozdravila ji a podrbala na nozdrách, ta jen zafrkala, zastříhala ušima a nechala ji projít.

Zvykla si na tenhle pozdrav, od té doby co to dělala ji ta potvora už nekousla ani nedupla, bůhví odkud si ji přivedl. Klisna byla větší než leckterý hřebec a neuvěřitelně rychlá a taky krvelačná a zlá, ranní pozdrav vytvořil křehkou rovnováhu.

Zato její hřebec byl zlatíčko, políbila ho na jemné nozdry a podrbala mezi ušima, měl barvu šedou, jako myš, byl mohutný a silný s dlouhou černou hřívou. Od té doby co ho měla, už nechtěla jiného koně ani vidět. Zastříhal ušima a tiše zafrkal, normální kůň, ale bylo na něj spolehnutí a to bylo to hlavní. Kupodivu s Nightmare si rozuměli. Říkala mu Šedý.

Upravila sedlové brašny s jídlem a měch s vodou, podívala se po jeho klisně, u sedla se houpal jen čerstvě naplněný vak s vínem, jinak nic jiného nenesla, tedy krom deky a pláště. Tohle už neřešila, stejně většinou jedla jen ona, on si sem tam něco dal,. Většina jídla se vezla pro ní, tak si ho vezla ona na svém koni. Najednou přistoupil k ní, usmál se, políbil ji na tvář a bez zjevné námahy ji vyhodil do sedla.

"Doufám, že už jsi dnešní problémy se zemí vyřešila a v sedle nějakou dobu vydržíš" řekl kousavě a plácl Šedého před zadek a vydal se k Nightmare. Vyhoupl se do sedla a nasadil ji ostruhy, klisna vyrazila jako blesk ven ze dvora hostince, Šedý ji poslušně následoval.

Projeli městečkem jako dravá voda, jeho klisna se hnala hlava nehlava a lidé jen zděšeně uskakovali na všechny strany, ona na svém koni se mu snažila držet v patách. Ti dva byli rychlejší, On si razil cestu, ona se musela po chvíli, kdy jim už nestačili, vypořádat s překážkami, které svou divokou jízdou vytvářel. V posledním okamžiku se šedák přenesl přes povalenou káru a jen o kousek minul hlavu jejího majitele, ani se radši neotáčela, kletby za nimi letěly ještě hodně dlouho. Jen co byli za městem, přitáhl Nightmare uzdu a zpomalil na lehký klus. Dobře se bavil, smál se na celé kolo, když viděl, jak se tváří jen vesele opáčil:

"No co, aspoň mají o čem pár týdnu mluvit a nemrač se, nesluší ti to." Srovnal krok Nigtmare se Šedým, naklonil se v sedle a lehce ji políbil na tvář. " Všimla sis? Neprášilo ani trošičku, no nejsem já šikovný?

Jen zvedla oči v sloup a něco si pro sebe zamumlala, On na ji jen mrknul a pobídl koně k rychlejšímu pohybu.

IV.

Slunce se už přeneslo přes nejvyšší bod na obloze a bylo otravné dusno, naštěstí jeli většinu cesty lesem nebo mezi skalami a nebo se snažili volit cestu pod větvemi stromů, tak aby byli ve stínu

."Zlato nemáš hlad?!" zavolala na něj a napůl otočená v sedle prohrabovala sedlovou brašnu a koukala, co je tam k jídlu.

"Ne, díky, nechci jist, chceš zastavit?" otočil se k ní a pozoroval ji, jak balancuje v sedle, aby dobře viděla do brašen.

"To je dobrý, klidně můžeme jet, jsou tu plátky masa, to klidně můžu jíst v sedle. Vážně nechceš?"

Zastavil a nechal ji dojet. "Ukaž, je to dobré?" nahnul se k ní a ukousl kus chleba s masem, co držela v ruce. "To ujde, dík" sebral maso, nechal ji chleba, zase rozjel a po cestě se spokojeně ládoval. Vyndala si nový kousek masa, nechala šedáka jít, jakým tempem chce a jedla spokojeně v sedle. Mezitím On odvázal svůj vak s vínem od sedla a zhluboka se napil, posunkem nabídnul i jí, ale ona poznámkou, že v tom vedru na víno nemá chuť, odmítla. Dojela ho, jeli vedle sebe a tiše si začali povídat. Koně občas do sebe drcli nozdrami a oni dva probírali další plán cesty. Někde před nimi byla Primore. Velké město Primore, jedna z jejich zastávek na cestě na sever, kam se rozhodli vydat, aby našli nějaké místo, kde se na čas zase usídlí. A nebo možná v Primore, kdo ví, třeba se jim tam bude líbit, už se těšila, až bude mít zase svou vlastní postel a nebudou muset spát po hostincích nebo venku pod širým nebem. On měl toulavé boty, udržet ho delší dobu na jednom místě byl doslova zázrak.

Koutkem oka zahlédla mezi skalami pohyb. Byl to jenom mžik, ale její smysly se najednou zbystřily a svaly na šíji se napjaly. Dál se bavili, ale i On cítil změnu, jeho oči se sice dívaly jakoby na její tvář, ale už pročesávaly křoví za ní, Nightmare stříhala ušima a párkrát nedočkavě přešlápla. Z lesa čišelo napětí a očekávání, jakoby najednou slyšela divoký tlukot nedočkavých a nervózních srdcí, napětí myšlenek, slabý pach ve vedru upocených a nemytých těl. Když se začala soustředit, měla velmi jemný čich, chřípí se ji zachvělo a znechuceně se ušklíbla. Jemu se lehce škubaly rty jak se snažil zakrýt potěšený úsměv, konečně nějaké vzrušení. Pak, aby snad ještě okořenil situaci se k ní najednou naklonil a začal ji jemně líbat na rty, nakonec ji něžně kousl do rtu a zašeptal.

"Dávej na sebe pozor lásko, ano? Kryj si záda. Miluju tě."

Napětí okolo náhle povolilo, ti kdo se skrývali je posoudili jako snadný cíl, ztratili koncentraci a bez větší razance, na líbající se pár na cestě, zaútočili. Spíše jen vystoupili z lesa a s halasem a smíchem je obstoupili. Luky jen nedbale natažené, meče jen tak pro zastrašení mávající, napočítala jich sedm, sebejistí a jistí si svou kořistí.

Jeho prsty projely kaštanovými vlasy a jemně se dotkly šíje, zadíval se jí do očí, hluboko v těch jeho plál temný oheň, pak se výraz změnil a oči dostaly výraz strachu a zděšení a jeho tvář se otočila k lapkům okolo.

"Bohové! Kdo jste! A jak si dovolujete!"

"Z koně dolu mladej a ta kopretinka taky! Hned! A když budete hodní nic se vám nestane, tedy nic závažně smrtelného" Lapka se zachechtal svému humoru a lačně po ní přejel pohledem.

Měla v očích neutrální výraz, ale pak najednou mrkla a oči zaplavila vlna strachu a sklopila je. Chlap se hlasitě zachechtal a samým veselým plácl Nightmare přes nozdry, pak už jen ječel hrůzou. V následujícím okamžiku mu Nightmare zaryla zuby do ramene a jedním kousnutím mu zlomila klíční kost. Muži ztuhli na okamžik překvapením, ale pak se vrhli na koně.

On lehce znechucen, ale i pobaven tím, jaké to bylo překvapení, i když ne jeho, se jen lehce pohnul v sedle a najednou měl v ruce svou šavli. Ta v okamžiku ukončila trápení vůdce lapků a dokončila zároveň co Nightmare načala. Několik mužů skočilo i po jejím koni a chtělo ji strhnout ze sedla, ale ona dobře mířeným kopancem jednoho zbrzdila a druhého svou šavlí poznamenala na krku.

Začala rychlá a zběsilá bitka, lapkové vystresovaní náhlou změnou situace, bez rozmýšlení útočili jako vosy, Nastal chaos a zmatek, On se jen s úsměvem oháněl šavlí a bylo znát, že boj úmyslně prodlužuje. Ona s nasupeným výrazem se snažila co nejdřív se dostat z obležení a vynutit si kolem sebe trochu víc prostoru. Z křoví vyběhlo ještě několik postav s klacky a kameny v rukou. Zahlédla je koutkem oka. Její smysly vybuzené vzrušením z boje teď pracovaly naplno, cítila vůni lesa a pach nemytých mužských těl, krev, koňský pot a ........ to ji i v tom zmatku kolem zarazilo, cítila sladkou vůni konvalinek. Otočila hlavu tím směrem a dostala přímý zásah kamenem mezi oči.

Vykřikla bolestí a přes oči deroucí se krev z jejího obočí už jen zahlédla ženu miznoucí mezi stromy. Blonďatá hříva vlasů, sukně divoce vlající. Někdo uhodil Stína klackem přes slabiny, kůň se vzepjal a ona se ne moc elegantním obloukem snesla k zemi a tvrdě se praštila do týla. Jen instinktivně se ji podařilo překulit se rychle na bok, tak, aby šavle v ruce stínu nad ní stojícího, se neškodně zapíchla vedle jejího krku. Zaklela a kopla před sebe, s krátkým uspokojením zaznamenala, že se trefila. Snažila se rychle znovu získat kontrolu nad situací, ale další zásah kamene do prsou ji zastavil, v uších ji hučela krev, smysly ji vybuchly do okolí, slyšela zběsilý tlukot srdcí kolem sebe, cítila celé okolí zaplňující se vůni konvalinek, byla někde za ní, nad ní se tyčil jeden s lapků se šavlí v ruce. Pohnula se a další kámen ji zasáhl do krku, zaklela, ruka se ji zvedla k obrannému kouzlu, vážně zapochybovala, jestli to stihne.

Najednou z hrudi muže stojícího nad ní vykvetla blyštivá šavle s jemnou rytinou plamene. Muž jen zalapal po dechu, pach krve zaplavil okolí a vůně konvalinek najednou zmizela a v dálce bylo jen slyšet praskot lámaných větviček.

"Drahá, měla by ses nad sebou zamyslet, co to máš s tím válením po zemi?" Teď stál nad ní On. Lehce zvedl šavli a muž na ní nabodnutý se svezl vlastní vahou k zemi. Kolem bylo mrtvolné ticho. On se jen radostně šklebil a vypadal, jak když se vrátil z lehkého tréninku. Rozhlédl se kolem a pak si k ní kleknul a prsty se dotknul rány nad obočím, která stále krvácela. Lehce přejel přes a rána se rychle začala zatahovat a hojit. Za pár okamžiků po ní nebylo ani stopy, dokonce i modřina kolem ní zmizela,

"Ještě tady" řekla tiše a dotkla se staré jizvy na obličeji, která teď byla vidět, protože ona ztratila svou koncentraci a kouzlo vyprchalo.

Jen se usmál a lehce zavrtěl hlavou, políbil ji tam, kde byla jizva nejvíc vidět. "NE"

Chtěla uhnout hlavou před jeho případným dalším polibkem a zasyčela bolestí, modřiny po dalších kamenech nezmizely.

"Byla to žena, házela po mě kameny" sykla a snažila se postavit.

"Jo, jo viděl jsem ji, hezká blondýnka" řekl s úsměvem a pohledem upřeným někam do lesa a k ní natáhl ruku, aby ji pomohl vstát.

"Tak vstáváme, ať dojedeme ještě za světla".

Písknul na koně a začal prohledávat mrtvoly lapků, co kde najde.

"Zlato, posbírej prosím ty zbraně, některé vypadají docela slušně, prodám je ve městě zbrojíři"

Zatímco si mnula pomlácený krk, začala sbírat meče a dýky a zabalila je do vesty, kterou tam našla a svázala opaskem jedné z mrtvol. On si pak zbraně přivázal k sedlu Nightmare a ještě jednou prohlédl bojiště.

"Tak jedem" Došel k ní a pomohl ji do sedla. "Jsi v pořádku miláčku?"

Jen kývla hlavou. Pak tiše řekla. "Děkuji"

V.

Do města dojeli za soumraku, když už pomalu končil velký trh a lidé se začali spíše trousit do hostinců než obcházet stánky se zbožím. Trhovci ještě prodávali, ale pomalu balili zboží na další den. Bylo období Velkého trhu a celé dny se jen obchodovalo v noci popíjelo a veselilo. Všude se pletlo plno venkovanů, a zvířat a lehkých holek.

Vjeli do města, koně už unaveně procházeli mezi lidmi a ani Nighmare neměla chuť kousat. On se optal pár lidí na dobrý hostinec, většinou se mu dostalo odpovědi, že ve městě je trh a hostince jsou plné. Přesto si nechal doporučit ten nejlepší a zamířil k němu. Nakonec ještě dav blíže ke středu města zhoustl a oba byli nuceni seskočit z koní.

Byla utahaná a bolelo ji celé tělo, ale když spatřila stánek s medovými koláči, její tělo bez varování zatočilo ke stánku a ona se začala probírat v koších ještě zpola plných koláčků a preclíků.

Otočil se po ní a chtěl ji něco říci, nebyla tam. Rozhlédnul se po okolí a spatřil ji, obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou a vydal se k ní.

"Zlato, za chvíli si najdeme nějaký hostinec a tam si dáš večeři."

Zavrtěla hlavou a nabídla mu koláček.

"Na, vem si, jsou výborné, vážně, medové a křehké" usmála se na něj a mávala mu koláčkem před nosem.

Jen lehce rukou koláček odstrčil a odmítnul. "Ne, díky, nemám hlad" řekl trochu otráveným tónem a jeho oči bloudily po davu.

Otočila se tam, kam se díval, jen plno lidí chodících sem a tam.

"Copak?" zeptala se zvědavě.

"Nic" usmál se "Co by bylo, přestaň se už cpát a jedem, musíme se někde ubytovat a já chci ještě prodat ty zbraně" dodal, ale jeho oči se už zase toulaly někde za ní. Otočil se a vykročil k hostinci.

Zadívala se do davu, neviděla nic znepokojujícího, tak šla za ním. Když procházela okolo plachty jednoho z vedlejších stánků, náhle ji do nosu lehounce zasáhla nepatrná vůně konvalinek. Rychle se ztrácela v pachu tržiště, ale přesto se jí vybavila vůně z lesa a modřina na krku se bolestně připomněla. Navyklým pohybem zkontrolovala nůž po boku a vydala se za ním, to už On zatáčel ke stánku zbrojíře. Zastavila se kus o kus dál a pozorovala, jak spolu diskutují. On ukazoval na zbraně svázané u sedla koně a zbrojíř jen pokyvoval hlavou, pak si podali ruce a zbrojíř zmizel ve svém stánku. On se vrátil k ní.

"Jsme domluveni, až se ubytujeme, zastavím se u něj s těmi zbraněmi a dohodneme se na ceně. Taky řekl, že hostinec U černého kohouta je dobrý a čistý, takže jdeme tam, je to támhle naproti" usmál se na ní a vydal se s Nightmare k hostinci.

Hostinský měl plno řečí a poznámek o přeplněných pokojích a podobně, ale nakonec pod tíhou argumentů v podobě jednoho z váčků, který byl původně některého z lapků, se podařilo hostinského přesvědčit, že volný pokoj má a dokonce s krbem a kádí s teplou vodou.

Spokojeně se posadila na postel a pozorovala jeho, jak si vybalil čisté věci a po použití kádě s vodou se dal celý pěkně do gala.

"Chystáme se na večeři?" začala se svlékat a taky v brašně hledat něco čistého na sebe.

" Lásko vždyť jsi měla koláče a zbytek máš na stole" řekl lehce překvapeně a ukázal na balíček koláčků. Jen pokrčila rameny. "Ty koláčky ty byly na chuť, a ty ji mi slíbil miláčku večeři" sladce se na něj usmála. Zvedl tázavě obočí, a objal ji kolem pasu. "Moje beruška má velký hlad?" jen kývla hlavou a mile se na něj usmála.

"Dáme večeři a pak si můžeš jít po svých obchodech, ne?"

Lehce ji pohladil po tváři. "Dobře, miláčku, nebudu tě trápit hladem, za pět minut ať jsi připravená"

Podívala se smutně na káď s vodou, ale s myšlenkou, že tam stejně bude, až se vrátí, se rychle upravila a za chvilku už oba sestupovali po schodech do hostince a posadili se k zamluvenému stolu.

Hned se před nimi začaly objevovat korbele s vínem a taky maso a chleba. S chutí se do něj pustila.

On se jen rozhlížel po lokále a sem tam si ždibíček masa ukousl a pomalu k tomu upíjel červené víno. Moc nemluvili, sem tam poznámku o nějakém z hostů, či o chuti jídla či vína.

Najednou koutkem oka zahlédla hřívu plavých vlasů, ještě než ale stačila zareagovat a podívat se pořádně, žena zmizela.

On se jen lehce usmál a dál se rozhlížel po lokále.

Nekomentovala to, všude bylo plno holek a bylo veselo a věděla, že On se prostě po ženských kouká. Už si byla nucena zvyknout, její občasné žárlivé scény, nakonec stejně byly horší pro ní než, že by se On nad nimi zamyslel. I když poslední dobou co byli na cestě, byl jako beránek. Musela se sama pro sebe zasmát, představit si ho jako beránka, ji dost pobavilo.

"Čemu se směješ miláčku?" ozvalo se ji u ucha.

"Ale jen tak, jsem ráda, že v klidu sedím" odpověděla mu a lehce mu pod stolem přejela rukou po noze.

"A co ty? Jak ti je? Dneska máme za sebou dlouhou cestu a ne moc příjemnou."

"V pohodě" odpověděl ji a usmál se " A ještě den neskončil, půjdu vyřídit ten obchod. Jdi miláčku do pokoje a dej si koupel, já se za chvilku vrátím," Políbil ji na krk a vstal od stolu a vydal se ven z hostince.

VI.

Pohyboval se ladně jako kočka, ve svých elegantních černých šatech a se zbraněmi, na kterých bylo vidět, že nejsou od ledajakého zbrojíře, vypadal jako šlechtic, který si rád dopřeje drahé a dobré věci. Černé vlasy dlouhé až na ramena s pramínky padajícími do ještě černějších očí a s pletí jako by se ji ani nedotklo slunce. Většina žen v lokále z něj nemohla spustit oči, a když vyšel ven, leckterá si smutně povzdechla a pak závistivě zalétla pohledem, k té, kterou právě opustil u stolu. Ona si byla vědoma toho, jak On působí na většinu žen, až moc vědoma, neustále s tím musela bojovat. Po chvilce se zvedla od stolu a odešla nahoru po schodech do pokoje s úžasnou představou kádě plné horké vody.

On vyšel zatím ven do už padající noci a zamířil ke stájím, kde byly uloženy ukořistěné zbraně. Klaply dveře od hostince a blonďatá hříva vlasů se mihla šerem. Pomazlil se s Nightmare a popleskal Šedého po boku, sebral zbraně položené na zemi a vydal se ven ze stájí. Když vyšel ze stání, zarazil se a pak se lehce usmál.

Ve dveřích stáje stála pohledná dívka, s vlasy jako obilí a rty rudými jako čerstvé jahody. Také si všimnul, jak rychle schovává tyčinku na rty do kapsy u sukně. Halenku měla lehce rozepnutou, tak aby bylo vidět dost, ale zas aby nedala najevo, že patří do kategorie lehkých holek. Usmála se na něj a pak zmizela, někde venku.

Přehodil si balík se zbraněmi do druhé ruky a vydal se ven. Dívka už nikde nebyla, ale On si byl jistý, že není daleko. S tichým pohvizdováním se vydal do šera rynku, aby navštívil zbrojíře.

Ten na něj již čekal a se zájmem si prohlédl nabízené zboží. Po několika slovech s cizincem věděl, že o zbraních ví dost na to, aby se oba dohodli na ceně pro oba příznivé.

Když byl obchod uzavřen a On vyšel ven s váčkem mincí v ruce, jeho oči rychle přelétly rynk a zaznamenaly světlou hlavu v šeru svítící mezi ještě nesbalenými stánky. Pohlazoval si s váčkem a vydal se dolů k druhému konci náměstí, tiše si pohvizdujíc. Procházel se jen tak a obhlížel ještě poslední zboží trhovců, kteří prodávali již pod světly loučí.

Nabídka zboží už byla taková, aby uspokojila ty, co se chodili bavit do okolních domů a krčem. Různé cetky, šátky, látky, šaty a vše, čím se dá obloudit a pobláznit žena, dále víno, medovina a sem tam zbraně.

Strčil váček do kapsy a začal si prohlížet malý stánek s blýskavými korálky a sponami do vlasů. Zvedl oči. O kus dál znovu stálo to děvče. Usmál se a mrknul na ni. Opětovala úsměv a nahlížela z dálky, co za zboží si prohlíží.

Zvedl jednu ze sponek do vlasů. Dělal, že si ji bedlivě prohlíží a pak posunkem nabídl, aby si ji zkusila. Zavrtěla koketně hlavou a dělala, že ji to až tak nezajímá.

Přijal její hru a vybral další sponu a zvedl ji tak, jakoby si ji prohlížel na pozadí jejích vlasů. Kouzelně se usmál a uznale kývnul hlavou.

Nic. Dělala, že kouká okolo, kde se co děje, ale oči ji svítily zájmem. Položil sponku na stolek a vzal jinou, ale místo, aby ji ukázal, přiložil si ji ke svým černým vlasů a zapózoval. Rozesmála se a zavrtěla hlavou, jako že to určitě ne. Kývnul, ať jde k němu a ukázal ji další sponu. Takhle ještě chvilku hrál vábící hru, až nakonec dívka přišla ke stánku a stoupla si vedle něj. Pozorně si ji prohlížel a pak ukázal na stánek.

"Mohu krásné slečně koupit malý dárek jako pozornost? Máte krásné vlasy a neříkejte, že tahle spona by jim neslušela." Použil další ze svých okouzlujících úsměvů, děvče ještě chvilku dělalo drahoty a pak si nechalo od něj sponu vepnout do vlasů.

"Nádhera, snad víc slov není ani třeba říci, máte slečno vlasy jako hedvábí."

Zapýřila se a sklopila cudně oči. Koupil ji tu sponu a nabídnul jí, aby s ním prošla náměstí a prohlédla si další zboží. S potěšením nakonec souhlasila a tak bok po boku se procházeli už skoro tmou mezi stejně toulajícími se lidmi a tiše si jen tak zdvořile povídali. U jednoho stánku ji koupil korbel horké medoviny a děvčeti se za chvilku pěkně rozvázal jazyk. Začalo se chichotat a plácat páté přes deváté. Další korbel medoviny, již dívku učinil koketní a trošku škádlivou. Začali se pochechtávat jak mladý párek na první schůzce a pošťuchovali se jak malé děti. Ani nevěděli jak, ocitli se náhle v jedné z postraních uliček. Byla už tma a ani louče na domech ji moc nedokázaly vzdorovat. Tma plnila kouty, takže vypadaly jak temné jeskyně. Děvče se přestalo hloupě smát a zvážnělo. Zadíval se na ní, neusmívala se už cudně ani rozpustile, ale svůdně a vábivě. Začala před ním pomalu couvat do jednoho z temných zákoutí, dál od ještě rušného náměstí. Jen pokrčil pobaveně rameny a vydal se za ní. Nesnažila se uniknout, usmívala se a dívala se mu žádostivě do očí.

" I ty kopretinko, koukám, že se z tebe klube pěkně roztomilá kočička" zašeptal a vstoupil do temného stínu.

Ocitli se na nějakém dvorku, okna do něj byla zavřena a tak jediné světlo, které tu bylo, bylo světlo právě vycházejícího měsíce. Nakonec už nebylo kam dál jít. Zastavila se zády o zeď a na jeho další poznámku o mazlivém kotěti jen v odpověď po kočičím zapředla, její prsty přejely přes živůtek halenky a odhalily víc, než bylo slušné.

Tlumeně se zasmál a prsty přejel po jejích ňadrech, usmála se a znovu zapředla. Přistoupil tedy k ní a jemně ji přitlačil ke zdi. Ruka mu zajela za živůtek a brala si, co bylo nabízeno. Její ruka zajela k jeho slabinám a pohladila je, spokojeně zamručel a přitisknul se k ní víc. Začal ji líbat na krku a ramenou a jeho ruce nevynechaly jedinou část jejího těla. Do nosu mu stoupla vůně jejích vlasů, voněly jak jarní kytky a on měl co dělat, aby se nerozkašlal. Moc se mu to nelíbilo, ta vůně teď byla příliš silná a dráždivá. Přitiskla se k němu víc, přestal se ovládat, zapomněl na květinovou vůni a bral si, co chtěl. Její ruka ho laskala, v té druhé se náhle objevila krátká, ostrá dýka.

"Ty bastarde!" zasyčela mu nenávistně do ucha a bodla.

VII.

Ležela v posteli na boku čelem ke dveřím, nechala je odemčené, protože On se ještě nevrátil. Rozzlobeně to v ní bublalo, i když byla unavená nemohla usnout. Mokrý polštář pod hlavou ji začal nepříjemně studit. Chodí spát s mokrými vlasy, takový pitomý zvyk. Hluboce vzdychla a zvedla hlavu, polštář otočila, aby ležela zase na suchém. Vlasy byly už jen lehce vlhké, tak je rukou rozprostřela po polštáři, zavřela oči a snažila se aspoň na chvilku zabrat.

Dveře tiše vrzly. Byla zrovna na hranici mezi polospánkem a tvrdým spaním, vrznutí ji hned probralo, ale protože moc chtěla spát, tak jen zpola otevřela jedno oko, aby se přesvědčila, že se vrátil a nehrozí žádné nebezpečí.

Byl to On, spokojeně napochodoval do pokoje a tiše si pobrukoval nějakou hospodskou odrhovačku, co si přinesl zdola z lokálu. Zavřel dveře, zamknul a začal se odstrojovat. Ani se nepohnula, jen ho mlčky pozorovala, byla stále jen napůl probuzená a nechtělo se jí na tom nic měnit. Teprve, až když se s hluboce spokojeným vzdechnutím skulil vedle ni na postel, jediné její nadechnutí ji okamžitě probralo k plnému vědomí.

Voněl po konvalinkách.

Zvedla rychle hlavu a zadívala se na něj.

Ležel tam na zádech s rukama za hlavou a spokojeně se usmíval, když uviděl její výraz jen zvednul obočí. "Copak broučku, probudil jsem tě? To mě mrzí, ale myslel jsem, že budeš ještě vzhůru a čekat na svého miláčka" provokativně na ní mrknul.

S kamenným výrazem v očích se k němu otočila zády a jen zavrčela "Co bych čekala, jsi se nejspíš už dobře pobavil, smrdíš jako děvka" a posunula se co nejdál od něj, až na kraj postele, aby mu dala najevo co si o něm myslí,

"Ale, ale ono to je žárlivé, no tak lásko. Přece víš, že miluju jen tebe."

Sáhnul po ní, objal ji kolem pasu a bez větší námahy ji přitáhnul k sobě do středu postele.

Nazlobeně se překulila na záda a ocitla se mu tváří v tvář.

Byl nad ní nakloněn, ležel na boku a ruku nechával položenou na jejím břiše. Prsty ji jen lehounce hladil a díval se ji s úsměvem do očí. "Šššš, no tak, byl jsem přece prodat ty zbraně."

Jen se ušklíbla.

"A potkal jsem jednu starou známou, nic víc" Znovu se usmál a naklonil se k ní, aby ji políbil.

Nakrčila nos "Jo a to setkání muselo být dost blízké, když celý páchneš po levné voňavce" Vůně konvalinek byla cítit po celém pokoji. Vyvolávala v ní vzpomínku na dnešní odpoledne, na boj v lese. To zamyšlení ji stálo okamžik koncentrace a On ji mezi tím stačil dlouze a hluboce políbit.

Zaplavila ji vlna spravedlivého rozhořčení a chtěla ho odstrčit, konvalinky ji zaplavily chřípí, byly všude a pak, taky něco jiného.

Někde v hluboko v hlavě ucítila výbuch. Těžká a kovová příchuť, sladko na jazyku, smysly se ji probraly k absolutní pohotovosti, konvalinky přebila vůně a chuť krve. Najednou se nedokázala ovládnout a obrovská náhle propuknuvší bouře v její mysli donutila celé její tělo se prohnout jako luk. Z hrdla se ji vydral výkřik. Bylo to zařvání zvířete, některé tony byly tak vysoké, že byli těžko slyšitelné pro lidi, dole v lokále si toho ani nikdo nevšiml. On se ale rychle chytl za uši, protože mu to trhalo bubínky. Začal se smát, zatímco psi a koně v celém okolí nejprve doslova zkameněli hrůzou. Pak se psi rozutíkali na všechny strany a poschovávali, kam mohli a koně ve stáních se začali trhat z provazů. Nighrtmare bez hnutí stála ve stáji a Šedý se vystrašeně tisknul k jejímu boku. On se dál smál, ale pak rychle dlaní zakryl její ústa, aby ji zabránil znovu vykřiknout. Všechno to trvalo pár okamžiků, při dalším nadechnutí se jí její krásně opálená kůže začala měnit. Jednotlivé kousky se začaly zabarvovat do zlata a matně se lesknout, její oči dostaly jasně smaragdovou barvu a panenky se stáhly do úzkého proužku uprostřed. Stále se smál, sedl si nad ni a přitisknul k posteli, aby se nemohla hýbat, musel vynaložit dost síly, aby ji znehybnil. Sklonil se k ní a se smíchem v hlase ji šeptal uklidňující slova do ucha.

"No tak, uklidni se, klid, miláčku kroť se, prosím, sem se nevejdeš, vážně, dokonce ani do téhle hospody ne. A navíc uděláš z těch lidí dole placku, a to ty bys přece nechtěla." A dál ji tlačil k posteli.

Celé její tělo se už blyštělo jako zlatá socha, zatínala ebenově černé drápy do polštáře a v hlavě někde tam úplně vzadu ji v mysli bušila obrovská zlatá křídla a rozrážela pomyslný vzduch.

Aby ji trochu přivedl na jiné myšlenky a zabránil tomu, co se zdálo nevyhnutelné, naklonil se k ní znovu a dotkl se zuby jejího hrdla. Jeho zuby byly náhle ostré a špičaté jako dýky a jak s nimi jel po krku nechávaly na něm dlouhé červené čáry. Nakonec ji lehce kousnul. Obranné reflexy se zapojily a ona se začala zase koncentrovat na to, co se dělo kolem ní. Celé její tělo se třáslo v šíleném přívalu energie. Energie, kterou v ní vyvolalo těch pár kapek krve, které byly na jeho zubech a rtech když ji políbil a polibkem se dostaly do jejích úst. Zuby na hrdle ji probraly k vědomí. Neuhnula, nechala ho, ať dělá, co chce. Důvěřovala mu, a taky už dávno přestala a ani nechtěla přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát, kdyby se přestal ovládat nebo kdyby se rozhodl všechno skončit.

V hrdle mu stále bublal smích, pak k ní zvedl hlavu.

"Hladová, ty jsi hladová! Miláčku krev a syrové maso, to je to co potřebuješ. Myslíš, že tvůj hlad zaženeš tím, že se budeš cpát malinovou marmeládou a medovými koláčky?"

Díval se do těch zelených očí a čekal na odpověď, když se mu ji nedostávalo, pokračoval.

"Co se pořád zapíráš, jsi dravec, nemůžeš, žít jako oni."

Oni, řekl tak, jako by mluvil o nějaké opovrženíhodné věci.

"Nejsi člověk. Krev a čerstvé maso je tvoje potrava, když to nebudeš mít, budeš slabá a pomalá, dneska tě to málem stálo zdraví, ne-li život. Potřebuješ se nakrmit a místní kuchyně ti k tomu určitě nepomůže, snad jedině...", na chvilku se odmlčel, "...že bys sežrala kuchaře."

Zašklebil se svému vtipu a kousl ji jemně pod ucho.

"A já, co se to s tebou děje, že jsi jak po zimě probuzený medvěd, ospalá a pořád se cpeš, snažíš se nahradit něco, co nahradit nejde, prober se konečně."

Hladil ji prsty ve vlasech, které se blyštily tajemnou energií. Celá jako by zářila, i když její kůže zase dostávala normální zdravou opálenou barvu kůže lidské a po zlatých šupinách nebylo ani památky.

"Hned ráno vyrazíme na lov, pár jelenů nebo srnců ti spraví náladu a probere tě, buď tím, čím jsi, jako já, nasytil jsem se a trošku pobavil, to přiznávám, ale, taky jsem pomstil tu tvou rozbitou hlavu a natlučené pozadí"

Mrknul na ni.

"No tak ještěrko, usměj se na mě, vždyť mě znáš, jsem prostě takový a ty se nepokoušej to na mě změnit."

Pozorovala ho už zase lidskýma očima a hluboce oddychovala, pak ji na tváři zahrál lehký úsměv, křídla v její mysli se zklidnila a vyčkávala, až se budou moci doopravdy opřít do vzduchu.

Dívala se mu do očí, věděla, že On má pravdu, pravdu s tím co potřebuje. Krev v ní probudila lovce a dravou chuť po kořisti, ten její pravý, tak dlouho potlačovaný hlad. Hluboce vzdychla, ona nelovila lidi jako On, k nasycení ji stačila divoká zvěř, a pak část její duše byla lidská, vyrůstala mezi lidmi a člověkem byla ráda a tak se snažila svou dravost držet na uzdě. On si vždy bral, co chtěl, i když to, že svůj krvelačný hlad hasil výhradně mladými a pohlednými ženami, ji mnohdy rozčilovalo víc než to, že si jako démon vybíral lidi za svou potravu. Mohl se živit jako ona, když je nutno, tak si ulovit nějaké zvíře, ale to by pak nebyl On. Kvůli ní se krotil, ale vždy to mělo své meze, a ona už věděla, že s tím nic nenadělá, jizva na tváři ji toho byla stálou připomínkou.

Pozoroval ji klidně a čekal, co udělá.

Už se stalo, nemělo cenu se k tomu vracet. Usmála se.

Velmi pomalu a s něhou ji pohladil po tváři, pak přejel prsty přes její rty.

Zachvěla se. Natáhla ruku a přitáhla jeho tvář ke své a začala ho beze slova hladově líbat, nehty zaryla do jeho krku a ramen. Spokojeně zavrněl a celým tělem se k ní přitisknul a začal se s ní milovat.

Milování to bylo rychle a divoké.

Pak, když ležela stulená v jeho náručí a slyšela, jak ji spokojeně oddechuje do ucha, přemítala o uplynulém dni.

Jeden den s ním, peklo i ráj, kdo ale posoudí co je dobré a co je zlé. Každý další den s ním, dlážděná cesta do pekla, ona to ví, přesto ho nedokáže opustit. Ale, vždyť ona nakonec není jiná, také není člověkem, část její duše je možná její lidské dědictví, ale dračí krev ji proudí v žilách, nemůže ho soudit za to, co On je. Jak změnit přirozenost démona, copak ho lze ochočit a zkrotit? A chtěla by pak žít vedle takové bytosti? Pomalu se pootočila a zadívala se na spokojeně spícího muže vedle sebe. Teď jako muž vypadal, ale jinak vedle ní ležel ve všech směrech plně uspokojený démon, spal jak zařezaný a na rtech mu pohrával usměv. Milovala ty rty, ten úsměv, jeho smích. Jeho lidská podoba ji stále přitahovala jako můru světlo, od prvního okamžiku, kdy jej před lety potkala. Tehdy nevěděla, kým On je, snad měla být jen jednou z dalších jeho kořistí. Nestalo se tak, věřila, že ji miluje. Srdce se ji stáhlo bolestí z lásky, kterou k němu cítila. Copak láska je hřích? Srdci ona neporučí koho má milovat, vybralo si jeho. Když tehdy zjistila pravdu, bojovala sama se sebou, dlouho, ale nakonec podlehla a svůj život svázala s věčným bojem svědomí a extází citů k němu, které ji ovládaly. Nemohla jinak, život bez něho by byl ještě větší pustina, než ta, kterou On nechává za sebou. Svět je takový, dobro i zlo je v něm přítomno, nelze je od sebe oddělit. Zvolila si. Nebude litovat. Další každý den s ním.

Ráj. Peklo.

Prolog

O tom dni se v Primoře mluvilo ještě hodně dlouho. Ráno začalo jako každé jiné. Město se chystalo na další den Velkého trhu a branami se začaly hrnout davy vesničanů z okolních obcí. Jen severní branou se do města valil dav vyděšených lidí.

Městem se šířila zvěst o tom, jak nahoře v kopcích za městem, v lesích loví velký zlatý drak a s ním obrovská okřídlená černá bytost. Lesem pobíhají vyděšená stáda jelenů a nad nimi se nese řev obou tvorů. Z města okamžitě vyrazila výprava několika dobrodruhů a žoldáků, vždyť už jen slovo zlatý drak v nich vyvolalo příval chtivosti.

Ti co se vrátili, se v lese při honbě na draka naštěstí ztratili a teprve po ránu druhého dne ve zdraví našli cestu zpět do města. Ti co se nevrátili, ti byli časem nalezeni v lese roztrhaní na kusy i se svými koňmi.

Ti, kteří na trh přijížděli z větší dálky, mohli po cestě potkat zvláštní pár. On - celý v černém a Ona - žena s uhrančivýma zelenýma očima a vlasy jak kaštanová záplava, jak sedí v sedle jednoho koně, ona bokem, a něžně se líbajíc. Za nimi volně kráčející šedák s velkým balíkem, přivázaným u sedla.