Dračí krev

Umístilo se na 15. místě v kategorii Povídky v Ceně Karla Čapka 2009. 28. ročník

Napjaté ticho před bouří ochromilo všechen život široko daleko. Tíživé dusno unavovalo vše živé. Jen kopretiny na rozlehlé louce, snad ještě silou vůle, držely své bílé hlavy zpříma. Někde v dálce, vysoko v horách, se s temným duněním ozval první hrom. Krajina s napětím očekávala přicházející bouři. Po dnech, kdy slunce pálilo, neznajíc míru, všechno kolem toužebně čekalo na déšť, vláhu, trocha chladu, osvěžení.

Na louku padl náhle hluboký stín a pak, s ohlušujícím řevem, obrovské šupinaté tělo. Kopretiny byly v okamžiku zničeny. A těch pár, co se zrovna nevešlo pod dračí dělo, bylo rozsekáno do stran mlátícím ocasem. Tvor bolestně zařval a pokusil se dostat do vzduchu, další jeho pád zničil další kus louky. Drak se snažil jít, ale viditelně ho neposlouchaly nohy, a tak se nakonec snažil plazit. Obrovské drápy rvaly louku na kusy. Zelené dračí oči se upíraly k horám v dálce, urputně a tvrdohlavě se blížil k nim. Plazil se, dral se, trhal hlínu na kusy, ale veškerá snaha byla na první pohled k ničemu. Drak táhl zadní nohy za sebou, jako by byly z hadru, a ocas a křídla se stávaly přítěží. Vypadalo to, jakoby pomalu krok za krokem ztrácel tvor nad svým tělem vládu. Nepříčetný, vzteklý řev tomu dával za pravdu. Hlava znovu padla do trávy. Vyčerpaný dech ohýbal zbylé kopretiny. Drak se díval dál, tam byl les a za ním hory. Tam bylo bezpečí, tam se může schovat, tam už se nedostane. Ochromená křídla zplihle visí ze zad a válí se po zničené louce. V dálce se ozval další hrom a nad bílými vrcholy hor se začalo černat.

II.

Dveře hostince neochotně zavrzaly a otevřely se, do dusnem udušené hospody vešel host. Venku se snažilo slunce všechny upéct, tady se hostinský snažil všechny udusit. Z kuchyně se do lokálu se valilo smradlavé teplo a jemu statečně sekundoval pach nemytých těl, kterých byl plný lokál. Ten tomu dával ty správné grády. Příchozí se znechuceně ošil a na okamžik zaváhal, snad, že by se na místě otočil a vypadl. Ale široko daleko nebyl jiný hostinec. Tedy nebylo jiné volby, a když na pultě bouchl orosený džbán piva, bylo rozhodnuto. Pomalu přistoupil k pultu a prstem setřel rosu, která se v dusném vzduchu okamžitě vysrážela na vychlazeném džbánu. S tázavým pohledem se zadíval na hostinského. Ten se hrdě usmál.

"Led, pane, mám ještě uložený led od zimy, pivo je jako křen, dáš si, pane, džbánek? Posadíš se u nás?" usmál se na hosta.

Ten sundal široký klobouk. "Ano, paní si džbánek toho tvého studeného piva dá a ráda." usmála se na něj nevšedně krásná ženská tvář. Trochu unavená, zaprášená, s nepatrně viditelnou dlouhou jizvou přes celou svou levou polovinu, ale krásná tvář. Opálená pleť, zelené oči, vlasy barvy čerstvě vyloupnutého kaštanu, od vedra venku popraskané, ale krásné tvarované rty. Hostinský rychle ženu přelétl očima celou. Vysoká jako muž, oblečená jako muž. Na první pohled hadry nic moc. Na druhý, kvalitní a drahý oděv, tmavé barvy, který ale už něco pamatoval, pod ním tušení pěkné postavy. Na zádech zavěšené černé kožené pouzdro, z něhož vykukovala zvláštně tvarovaná hlavice meče. Zvedl podiveně obočí, na oplátku mu věnovala pohled, říkající, aby se nestaral. Pak se ale usmála. "Takže, tenhle džbán piva, krčmáři, a něco k jídlu. Něco čerstvého k jídlu," opatrně natáhla nosem pachy, které se linuly výčepem.

"Jistě madam, jestli chvíli vydržíte, nechám vám usmažit čerstvá vejce se slaninou a k tomu zrovna pečený chléb." Kývla, že souhlasí, a přelétla lokál hledajíc volné místo. To bylo u krbu, naštěstí se v něm netopilo. Pomalu se vydala k volnému stolu, pečlivě sledovaná pohledy celé hospody. Nevšímala si jich, už si zvykla na vyjevené, překvapené, pohoršené i zvědavé pohledy. Bohužel měla tudy cestu, musela to vydržet se vším, co to přináší. Hřbetem ruky otřela lavici i stůl a posadila se. Meč si nechala na zdech, ale klobouk a dýku položila na stůl vedle sebe. Hned před ní přistál džbán s vychlazeným pivem, na nic nečekala a zhluboka a s chutí se napila. Kývla na krčmáře. "Venku mám koně, šedák, mohl byste ho nechat napojit, vyhřebelcovat, kopyta ošetřit a dát mu nažrat?" Krčmář se úslužně usmál. "Jistě, madam". Poděkovala a hodila mu stříbrnou minci. Za chvíli spolu s dalším džbánem piva před ní přistál i talíř se smaženými vejci a šunkou. Hladově se pustila do jídla. V hostinci už zase vládl čilý ruch, tedy pokud by se to ruchem dalo nazvat, ve vedru a dusnu, které panovalo, se dalo spíše jen přežívat. Najednou se vedle ní objevil hostinský. "Paní, chtěl bych vám, pokud byste měla ještě chuť, nabídnout pečené kuře v medové omáčce a sušenými švestkami jako nádivkou." Překvapeně se na něj podívala, "A proč jsi mi ho nenabídl už před tím?" Trochu nervózně se ošil a zakoktal, že na to zapomněl, že jeho paní kuře připravila pro něj a že se velice rád se vzácným hostem podělí. Ani snad nevěděl, jak se jí trefil do chutě, kuře na medu milovala, vlastně měla ráda všechno, v čem byl med. Proto ani chvilku neváhala, nabídku hostinského přijala a přidala další stříbrňák.

Možná, že už měla dost cesty, že byla unavená a zvykla si, že budí značnou pozornost mezi lidmi, a tak nervózní reakce hostinského ji nijak nepřekvapila. A nejspíš měla. To si uvědomila zcela jasně potom, co s chutí snědla celé kuře a ještě si oblízla prsty.

Něco nebylo v pořádku. V žaludku se jí najednou usídlilo klubko červů. První záchvěv křeče přišel záhy. Nejdřív se podezřívavě zadívala na již třetí džbán piva, oči ji přelétly zbytky kuřete. Dalo se říci, že její žaludek vydrží skoro všechno, takže takovéhle křeče z piva, vajec, šunky nebo kuřete byly dost nepravděpodobné. Už jedla leccos a nikdy jí nic nebylo. Další záchvěv křeče ji bodl do střev jako dýka, jen tak tak zatnula zuby, aby bolestí nevykřikla. Nehty se jí zaryly do dřevěné desky stolu, až to hlasitě zaskřípělo. Zvedla hlavu, aby se ujistila, zda si toho někdo všiml. Její oči se okamžitě střetly s šedým studeným pohledem, plným zájmu a očekávání. Taky pátravým, s lehkým výrazem uspokojení. Křeč ji znovu přinutila se nahrbit, vlasy na zátylku se lehce zježily a po zádech přeběhl mráz. To, že není něco v pořádku, už bylo jasné. Jed? Znovu se podívala na majitele šedých očí.

Starší muž, oblečený jako lapka nebo vysloužilý voják, široký meč, kožený oděv. Drze se na ni usmál a lehce kývl, jakoby snad na pozdrav. Oči mu zalétly ke zbytkům kuřete. Proboha to kuře bylo otrávený! Došlo ji najednou. To snad není možný! Když mě chtějí okrást, tak proč mě prostě nepřepadnou, proč mě rovnou tráví a ještě k tomu využijou hostinského. Já až toho chlapa dostanu do rukou, to rozhodně nebude rád. Zavrčela v duchu a chtěla se podívat směrem, kde tušila hostinského, ale další záchvěv křeče ji donutil se skoro stočit do klubíčka. Sakra! Co mi to dali! Musím pryč. Klela si pro sebe a vrávoravě se postavila. Přelétla očima hospodu, většina hostů si ničeho nevšimla, až...až na toho se šedýma očima, co ji pobaveně sledoval, a pak půl tuctu dalších, kteří se na ni dívali ostražitě a pozorně. Sakra, co jste zač? Nevadí, hlavně musím vypadnout ven a pak vám ukážu, pacholci. Se mnou si nikdo nebude tímhle způsobem začínat, udělám z vás trhanku. Tohle mi zaplatíte, jen co z toho vylížu, srovnám tuhle barabiznu se zemí. Vrčela si pro sebe a vydala se ven z hostince. Nikdo ji v odchodu nebránil. Možná nechtěli v hostinci, když už byli s hostinským domluvení. Nechali ji odejít a šedooký ještě pobaveně zamával. Křeče jí dělaly ze střev krajku, musela pryč ven z vesnice, co nejdál, pak se to spraví. Pro ni existuje dost jednoduchý způsob, jak se jedu v těle zbavit, ale nejprve se musí dostat pryč. Tady by budila moc velkou pozornost a taky by mohla něco zničit. Ne, že by ji to až tak nyní vadilo, ale ani ona by nevyšla bez zranění. A to se zrovna nehodilo. Musí se vrátit a vyřídit si to s těmi zloději, vrahy, traviči mizernými. Teď rychle sednout na koně a pryč, za vesnici. Její kůň ale před hostincem nebyl. Sakra je ve stáji. Chtěla se vydat k boudě, aby si koně vyzvedla, ale šedooký ji najednou zastoupil cestu. Jeho ruka se dotkla jílce meče a on jen zakroutil hlavou, jako že ne, to ne. Rozhlédla se, ostatní už byli také venku, ale neútočili, jen stáli a dívali se, na ní. Nechápala, netušila, co vlastně chtějí. Otrávili ji, obklíčili ji, ale neútočí. Další vlna křečí ji málem srazila na kolena. Asi ani nebudou muset útočit. Prolétlo ji hlavou. Pryč, pryč! Musím pryč, v tomhle stavu nemůžu bojovat, kvůli křečím nezvednu ani ruce nad hlavu, abych vytáhla meč. Musím se dostat z dosahu těch pitomejch chatrčí, pak už bude všechno dobrý. Tady už přestává legrace. Pánové to jste posrali. A zároveň to vyslovila i nahlas. Jen se zasmáli. "Jen jdi, utíkej, dáme ti šanci", provokoval šedooký. Ke koni se dostat nemohla, ale už taky ztratila chuť se chovat ohleduplně ke komukoliv. Teď už bylo vše jedno. Nutno se zbavit jedu, pak je nutno udělat z nich mastné fleky a to hodně pomalu, aby si to užili. Vztek a bolest rozrůstající se už v celé hrudi ji donutily pohnout se dál na náves. Nevíte, sajrati, s kým máte tu čest. Vrčela si potichus rukou na břichu a již trochu zamlženýma očima a doklopýtala na náves. Jedním trhnutím uvolnila přezku, co jí držela na zádech pouzdro s mečem. Teď nechtěla bojovat, jen by překážel. Otočila se ke svým travičům čelem a zle se usmála.

Náhle byl vzduch rozražen na všechny strany, došky z nejbližších střech odlétly a prostor návsi vyplnilo velké dračí tělo. Mohutný ocas okamžitě sprovodil ze světa okolní ploty, přístavky a střechu jednoho z domků. Drak zařval, až se všichni psi široko daleko rozutekli a krávy na celé týdny ztratily mléko. Lidé v hrůze vybíhali ze svých domů a utíkali pryč. Bylo jí jedno, že zničila půl návsi, stačilo, že se neproměnila blízko žádného z domů, a tak ji nic vážně neporanilo. Otočila svou, teď obrovskou, hlavu k těm, jež způsobili její trápení, ale nebyli tam. Rozzuřeně zavrčela.

Její rozladěnost náhle přerušil další nával křečí. Zarazila se. V lidské podobě se snad mohla přiotrávit lidskými jedy, ale ve své pravé, dračí, by měla být imunní. Jed měla okamžitě neutralizovat její krev a magie s ní spojená, křeče by pomalu měly ustupovat. Nic. Naopak v dračích střevech to bolelo ještě víc. Rozladěně a vztekle zařvala, jedním mocným odrazem se dostala do vzduchu a vydala se k horám na obzoru. Pryč od toho zmatku, blíže ke klidu a koncentraci nad tím jak řešit její stále bolestivější zdravotní problém.

III.

Trhaně dýchala, křeče se jí valily tělem jako mořský příboj. Pokusila se znovu popolézt, ale zjistila, že už necítí své tělo od břicha dolů. Vztekle zařvala. Zoufale zařvala. Proboha! Co je to za jed? Lidské jedy by na ní neměly účinkovat, už to mělo být všechno dávno pryč, ale ono je to čím dál tím horší. Čím víc sebou hýbala, tím víc jed pokračoval a její tělo bylo bezvládnější. Už teď necítila ocas, nohy a kus těla od břicha dolů. Zatím pohyblivý zbytek byl únavou bolavý a skoro nepotřebný. Stěží už zvedla hlavu. Ještě když letěla, snažila se vyvolat dávení, zbavit se jedu. Nešlo to. Nikde široko daleko nebylo žádné jezero, aby se mohla napít. Jen v dálce hory, tam bylo vše potřebné, ale tam už nedoletí. Hlavou se jí honila všechna možná zaklínadla, na které si byla schopna vzpomenout. Pokoušela se neutralizovat jed ve svých útrobách, ale nic nefungovalo. Snažila, si vzpomenout, co všechno četla o jedech, nenašla jediný lidský, který by tohle způsobil.

Pak to přišlo. Jak osvícení. Jako blesk z čistého nebe. Ale oni netrávili člověka.

Srdce se jí na pár úderů zastavilo a pak zase zběsile rozeběhlo, unavený mozek se zaměřil na úplně jinou oblast jejích znalostí. Ve vzpomínce se najednou přenesla do doby před....... Bohové, už 200 let. Před očima se jí zhmotnila veliká knihovna, police knih až ke stropu po celém obvodu místnosti. Dveře do ní vypadaly jako ústupek v prostoru. Velký stůl uprostřed místnosti, několik křesel a pohovek. V tom největším křesle u okna seděl... Na kolenou kniha, na stolku vedle otevřená láhev červeného vína .... Bodlo ji u srdce. Ne! Soustřeď se! Snažila se mysl odpoutat od postavy muže v křesle, to sem teď nepatřilo. Silou vůle a taky podpořena další bolestnou křečí se přinutila soustředit na knihovnu. Ve vzpomínce proletěla známé police, knihy defilovaly před jejíma očima. Názvy, snažila se rozpomenout na jejich obsah. Hledala, tušila, že tam najde odpověď. V téhle knihovně byly skoro všechny odpovědi. Herbáře, lékařské knihy, traktáty, grimoáry, magie... Pak tu knihu uviděla, byla v Jeho části knihovny. Tehdy muž zvedl hlavu od knihy a díval se, co tam hledá. Vidí tu scénu znovu, jak před lety. Kniha v zelenohnědé kůži, když se jí tehdy dotkla, pocítila velké pohoršení. Ta kniha byla vázaná v dračí kůži. Sotva znatelná vůně hořícího dřeva, tichý hlas v zádech. "Tohle bys neměla číst, zlato, to není zrovna četba pro tebe." Tehdy jí tu knihu vzal a odnesl si ji k oknu. Prskala, protestovala, ale pak ustoupila. Vrátila se, až když v knihovně nebyl. Dal ji na jiné místo, ale už věděla, co hledá. Knihu vázanou v dračí kůži nebyl problém pro ni najít. V té knize bylo o dracích skoro všechno, jen ne tak podané, aby to bylo pro jejich dobro. Černá magie a nejmocnější ingredience v ní, Dračí krev. Tehdy u nich byla několik dní tichá domácnost, po té, co tu knihu po něm rozlícená hodila. Tajně si ji ale přečetla celou. Teď jí vyplouvaly jednotlivé kapitoly. Možná neotrávíte draka jedem na lidi, ale pár gramů silice z jednoho převzácného druhu dracény, smíchaných s medem, to udělá spolehlivě a tak rychle, jak je třeba. To kuře! Bylo na medu! Pár kapek, a je dokonáno. Krev z draka musí být ze živého těla, jed draka ochromí a udělá z něj živou skoromrtvolu.

Teď už to byl strach, který otřásl jejím tělem. Žádní lupiči, vrazi, ale profesionální lovci. Bylo to, muselo to být připravené, čekali tam na ni. Věděli, že kuře na medu neodmítne. Věděli o ní. Museli ji už dlouho sledovat. Že ji otrávili dracénou v medu, bylo zřejmé, její tělo trnulo v nehybnosti stále víc a víc. Hřbetní ostny už byly nehybné, křídla....mrtvá.

Zařvala vzteky a zoufalstvím. To, že se proměnila v draka, jen účinnost jedu posílilo. Byla bezmocná. A to ji drtilo ze všeho nejvíc. Napospas zlatokopům, co si usmyslili, že uloví draka. Nebála se zemřít, už žila hodně, hodně dlouho a zažila toho až příliš. Ale takhle?

Zapřela se předníma nohama do země a pokusila se pohnout vpřed. Kousek, kousíček, vzdor v ní bujel jako rozvodněná řeka. Takhle?! Takhle to nesmí skončit!!

Hlava jí zase padla do trávy, vyčerpaně oddechovala. V dálce zahřměl další hrom, bouře jako by se rozhodla zůstat nad horami a v podhůří stále panovalo dusivé vedro. Cítila, jak se země chvěje, kopyta koní bylo cítit, jak se z dálky ženou v divokém cvalu. Jásavý výskot a křik jezdců jí ani trochu nepřidal na náladě. Počkala si, až jeden z koní proběhne kolem ní, a pak z posledních sil zvedla hlavu a zaútočila. Síla ji stačila na to, aby hmotou a velikostí své hlavy srazila koně k zemi a zlomila mu vaz. Jezdec se odkutálel s klením o kus dál, vztekle vyskočil, vytáhl dlouhý meč a sekl dračici po tlamě. Bolestě zařvala, meč dopadl znovu, pohnula se a srazila muže k zemi.

"Héj, héj, nech ji! To nemá cenu, za chvíli bude tuhá." Pokřikovali na něj ostatní a v nadšeném jekotu objížděli nehybné dračí tělo. Rozum se jí zakalil vztekem, řvala teď už nepříčetně, jako divoké zvíře. Její krk a hlava byly naštěstí ještě dost pohyblivé. Vztek jí dal sílu, lapala po svých budoucích vrazích, a ti se jen smáli, projížděli kolem ní jen o kousek dál, kam dosáhla. A jed dál a dál postupoval. Křeče v žaludku už ustaly, byla už od hrudi ochrnutá, cítila jen obrovské prázdno, krk a hlava vyčerpaně padly do trávy. Posekaná tlama ji teď bolestně pálila, plíce v otupělých svalech jen stěží dodávaly tělu vzduch. Vzdala už jakýkoliv pohyb, vyčerpaně ležela na louce a přivřenýma očima sledovala, co se kolem děje.

Koně zastavili, jezdci sesedli. Halasné veselí bylo všude kolem ní. Bylo jich víc. Víc, než těch, co byli v hospodě. Nejmíň tucet. Chodili podél ní, okolo ní, kroky odměřovali její délku. Dokonce někdo vylezl na její hřbet.

Ne, takhle ne. Už jen v duchu šeptala zoufalstvím. Takhle skončit, to ne.

Kolem její hlavy prošel vysoký štíhlý muž, jediný pohled jí stačil, aby si všimla, že má boty a kabátec z dračí kůže. To ji ještě na chvilku zvedlo, aby dokázala temně zavrčet. Muž se rozesmál. "Páni, ženská, ty máš ale pořádnou výdrž. Takhle bojovnou potvoru jsem už dlouho neviděl."

Mohla mluvit i jako drak, ale ani ji to nenapadlo. Co by řekla tomu zvířeti v lidské podobě, co je pro něj zábava a výnosná práce, lovit draky. A to přesto, že je jich už jen pár. A už vůbec ho nezajímá, že dokáží používat srdce a mozek stejně jako lidé. Že cítí, myslí a milují. Trpí....

"Krása, zlatý drak, vypadáš jak kopec zlata. Utrhají mi ruce, budu bohatý, nesmírně bohatý!" Vrněl doslova blahem a jeho ruce jezdily po šupinách na jejím krku. "Když jsem tě uviděl poprvé, nečekal jsem, že budeš zlatá. Tobě podobní se většinou oblíkají do barev, které jsou blízko té jejich pravé" odplivnul si na zem, "zrůdy, kdo vám vůbec dovolil brát na sebe lidskou podobu?"

Sledovala ho jedním okem, jak chodí podél ní, toužila najít v sobě ještě dost síly, aby tohohle bastarda mohla zabít.

IV.

Zarachotily vozy, ozvalo se bučení volků, co je přitáhli. Kolem ležícího draka se začalo rozkládat docela velké ležení. Broušení nožů se neslo dusným podvečerem jako temná připomínka toho, co bude následovat. Dračice stále žila, sice už mohla pohybovat jen očima, ale žila. Všichni si ji už omakali, změřili, zhodnotili a teď se chystali na noc a čekali.

Bylo jí jasné, že na někoho čekají. Kdyby chtěli jen kůži, drápy a zuby na prodej, už by ji dávno sprovodili ze světa, ale nikdo se jí ničím ostrým už ani nedotkl. Rány na čumáku po meči už přestaly krvácet. A tak tam jen ležela a...... čekala taky.

V duchu však řvala zoufalstvím a beznadějí, snažila si vzpomenout, jestli existuje protijed nebo cokoliv, co by jí mohlo pomoci. Nic, nic, nic. Vracela se zpět ke knihovně a k té kacířské knize. Nakonec si vzpomněla. Protijed existuje, tableta z popela vzácné dracény. Její nálada padla na bod nuly. Sehnat ten jed, koupit ho, by stálo jako malé město, protijed jakbysmet, kdo by kupoval protijed, když mu jde o to, draka chytit a zabít. Chtělo se jí brečet.

Ztemnělou oblohu prořízl blesk, následoval ho hlasitý hrom, konečně dorazila od hor bouře. Všichni se utíkali schovat do stanů před deštěm a dračice zůstala skrápěná provazci deště na louce sama. Ani nikdo nehlídal. Tak ji měli jistou.

Liják stékal po jejím těle, necítila ho, jen ještě trochu pohyblivým jazykem se snažila zachytit kapky vody. Měla neskutečnou žízeň, olizovala si tlamu a sledovala ohnivé divadlo nad její hlavou.

Vždy milovala bouře. Vzlétnout mezi ty blesky, nechat šimrat jejich energii na křídlech. Toužila vzlétnout. V tom dešti nebylo vidět, jak se jí hrnou z očí slzy.

V.

Ráno bylo chladivé a průzračné. Z lesů se zvedala pára a všechno bylo najednou tak živé a barevné.

Dračice ještě stále žila, když bouře po půlnoci ustala, upadla do těžkého mrtvolného spánku, vyčerpání zvítězilo nad vůlí zůstat vzhůru. A tak ji probudilo až ranní cinkání kotlíků nesených k venkovním ohništím. Muž s kabátcem z dračí kůže, teď jen tak ledabyle přehozeným přes ramena, ji kontrolně obešel, aby zjistil, že je nepoškozená a živá. Spokojeně si pískal, na odhalené hrudi mu cinkal náhrdelník z dračích zubů. Sama o sobě tahle paráda měla obrovskou cenu. Již bez emocí ho pozorovala. Prohlížela si ho, jeho boty z dračí kůže, kabátec, náhrdelník z dračích zubů, jo a i opasek je z draka, z černého. Kdyby to šlo, zvedl by se jí z něj žaludek. To, co měl na sobě, patřilo několika různým drakům. Zabiják, profesionální lovec, vrah. Kolik draků skončilo jeho rukou a rukama té jeho bandy?

Představila si jednotlivé artefakty, které mohou po drakovi zůstat. Už jich pár viděla, nejen oblečení z dračí kůže, zubní náhrdelníky, prsteny, popelníky, dekorace na zdi, zdobené číše, mleté dračí kosti jako afrodiziakum, sušená dračí krev jako zaručený povzbuzovač do boje, droga, magické pomůcky, ale i dračí hlavu vycpanou nad obrovským krbem. Kdyby to šlo, tak se snad i usmála, kysele. To bylo u ní doma. Doma nad krbem visela hlava jejího nápadníka. Obrovského zlatého draka. Tak se její muž vyrovnal s tím, že by mu ji chtěl někdo odvést. Byl z toho tehdy doma pořádný humbuk, nakonec tam ta hlava zůstala viset. Fenriz měl ďábelský smysl pro humor a zatraceně tvrdohlavou povahu. Fenriz. Najednou jí to jméno probodlo srdce jako kopí, odmítala na něj už roky myslet. I v okamžiku, kdy si vzpomněla na knihovnu, nesnažila se dát muži s knihou u okna tvář a jméno. Příliš to bolelo. Ale teď, k čemu ty záchranné tanečky kolem Fenrize. Stejně už bude konec, i tohle skončí.

Ve chvíli, kdy podlehla mnohaleté zarputilosti a blokáda na jakoukoliv vzpomínku na její dřívější život se rozplynula, duši jí náhle zaplnil pocit obrovské ztráty, zrady a zklamání. Na sál s tou proradnou dračí trofejí a s mečem zabořeným až po jílec do srdce jejich syna. Možná by dokázala po čase přijmout fakt, že jejich syn zemřel, ale ne to, že ho zabil Fenriz, jeho otec. Všechno jednou skončí. Vzdychla si, byla ochotná přijmout to, že Gabriel, jejich syn, zdědil to nejlepší i nejstrašnější po svých rodičích. Čím byl starší, tím byl mocnější a Fenriz. Fenriz, nepodporoval žádnou možnou konkurenci. Pro dva tak mocné démony a mágy nebylo na tomto světě místo. Uvědomovala si to, nakonec by se to stejně stalo a jeden by musel zemřít. Který z nich?

Probodl mu srdce a usekl hlavu, tak se zabíjí démon. Ztratila je oba, odešla. Chápala Fenrizovy důvody, ale odmítla je přijmout. Nemohla s ním už být. Takhle kruté podmínky jejich světa už nedokázala snést. Byla dračice a milovala démona, ale taky byla matka a milovala svého syna.

Už je to nějakých sto let a jako by to bylo včera, všechno to, jaké to bylo doma, najednou vyplouvalo pomalu umírající dračici na mysli. Nebránila se. Tuhnoucí svaly kolem plic už přestávaly zvládat dýchání, propadala se do jakéhosi polosnu. Někde mimo ní drncaly další vozy a zvířata začala bučet na přivítanou, lidé se zvedli od svých ohňů a své práce a šli přivítat nově příchozí.

"To je dost, pane! Už má namále, hodně vyváděla, jed měl rychlejší účinky, sotva dýchá." Přivítal se s mužem v černém, který seskočil z divoce vyhlížejícího vraníka. Pak se otočil ke svým kumpánům. "Sundejte ty sudy! A dovalte je k jejímu krku! Rychle!"

V její mysli zatím defilovaly vzpomínky, knihovna, její stálý obyvatel s knihou v ruce a s lahví toho nejlepšího vína na stole. Létání v bouři. Společné snídaně. Večerní siesty na hradbách. Malý Gabriel, jak se jednoho dne vznesl z postýlky a zapálil Fenrizovi jeho oblíbenou knihu o válečné strategii. Tu vůni hořícího dřeva, tak skoro nepostřehnutelnou, ale přesto stále přítomnou. Všude, v domě, v sálech, pokojích, v polštářích, v jeho vlasech. Tak totiž voněl On, jako čisté, vyschlé hořící dřevo. Milovala tu vůni. Srdce se jí bolestně zachvělo, když si to přiznala. Ta vzpomínka byla tak intenzivní, že tu samotnou vůni hořícího dřeva ucítila, jako by byla všude kolem ní.

Pak ji probralo, jak se někdo dotkl koutku jejího oka. Dlaň přejela oční víčko a dotkla se zrohovatělého oblouku nad okem, prsty přejely hlubokou jizvu, která se dračici táhla přes půl hlavy. Vůně tu pořád byla. Představila si kotle, které jsou všude kolem ní, budou mít hodně práce. Pak u ní promluvil ten chlápek s náhrdelníkem. "Tak co, pane? Spokojený? Není to žádný drobínek a ještě je zlatá, myslím, že si zasloužím prémii, pane, takový kousek se těžko v dnešní době hledá. I když terno by bylo dostat toho, co jí udělal tu jizvu na hlavě, to musel být kus." Rozesmál se lovec.

"Máš přece slíbenou kůži, drápy, maso, kosti, co bys chtěl víc?" Ozvalo se chladně vedle jejího ucha. I přesto, že už byla vlastně bezvládná, sebou dokázala trhnout.

"Ho hó, stále má potvora ještě trocha síly, pane není lepšího draka na tisíce mil daleko," poplácal lovec dračici po krku.

"Jo, to já vím", řekl tiše muž v černém. Pak se přitiskl k dračí hlavě a zašeptal jí do ucha, "nečekané setkání, že ...., zlato. Co, proboha děláš v téhle díře? Taková smůla, potkat se takhle", dodal chladně.

Srdce jí bušilo jako o závod, sotva to dokázala udýchat. To nebyl výplod napůl udušeného mozku, on stál vedle ní. Fenriz byl ten, kdo si nechal ulovit draka.

Jeho věcný a chladný tón jí nedal ani trochu naděje na změnu její situace. Musel jistě vynaložit hodně prostředků, aby dostal draka. To, že je to jeho bývalá manželka, asi nebude pádný protiargument. Zvlášť, když si vzpomněla, jak odešla z jejich domova. Tehdy tam nezůstal kámen na kameni a knihovna lehla popelem jako první. Na té si dala obzvlášť záležet, nepodařilo se mu zachránit ani jednu knihu. Kdyby ji tehdy dostal do rukou, tak by ji určitě na místě zabil a pověsil by její hlavu nad krb místo té, co shořela.

Nevěděla, že se může ještě po tom všem cítit ještě hůř. Co je horší, jestli ji někdo rozkuchá a prodá po kouskách na měšce a holinky, z tlap vyrobí popelníky a na její krvi si nějaký mág vyslouží své magické ostruhy, a nebo, že tohle všechno zařídil a udělá Fenriz.

I když měla kůži na krku už skoro necitlivou, přesto věděla přesně, kudy jede Fenriz svou dlaní, aby pak zastavil v tom místě, kde nejblíže povrchu ještě stále pracovala tepna.

"Tady, a opatrně! Ani kapku na zmar, opovažte se něco rozlít!" zahřměl jeho hlas," a dělejte!"

To, jak jí zajela dýka do krku, skoro ani necítila, ale nikdy v životě si tak nepřála náhle umřít jako teď.

Vzduch naplnila vůně krve a ozvalo se tiché zurčení, jak stékala do připravených sudů. Otevřela oči, těch sudů tam bylo nepočítaně. Muži u jejího krku si počínali opatrně, jak jim bylo přikázáno. Kus od nich stál Fenriz, pozoroval je, pak si všiml, že otevřela oči. Vydal se k ní.

"Promiň, zlato, ale máš prostě smůlu, já tu krev potřebuji, už několik let se snažím dostat draka. Je vás holt už málo." Pokrčil rameny, "co tu proboha děláš? Jsme na jiném kontinentu, chytla jsi toulavé boty?"

Neodpověděla, neměla už sílu a ani se jí nechtělo. Vypadalo to, že ani na odpověď nečeká, jeho pozornost zaujal velitel lovců a jeden z jeho mužů, hádali se. Každý u sebe obrovskou zbraň, opřenou o zem a divoce mávali rukama.

"Copak tu řešíte, pánové?", došel k nim Fenriz.

"Dohadujeme se, čím bude lepší pak odseknout hlavu. Víte na trofej. Nechám ji vycpat, zuby dám ze slonoviny, oči se smaragdů. Už to vidím, nádhera!", zadíval se lovec na ležícího draka. "Já říkám, že pořádná sekera to zvládne lehce a moc nepoškodí kůži, on chce použít tenhle obouruční meč," ukázal na obrovský meč se širokou čepelí, kterou držel druhý muž.

"Lepší je sekera," řekl suše Fenriz, "vážně, mám to vyzkoušený. Tím mečem byste ten mohutný krk akorát pižlali." Díval se na obě zbraně a posuzoval je.

"A co s tímhle mečem?" ozvalo se za nimi. Další z těch lidí k nim přicházel a hrál si s mečem, který ještě včera patřil dračici a který nechala ve vesnici.

"Chceš s ním sekat dračí hlavy?" Rozesmál se velitel.

"Ne, jen se ptám, co s ním, je to už hodně starý kousek, určitě má svou cenu." Ukázal jim dlouhý štíhlý meč, s jednoduchou rukojetí, zdobený složitou rytinou.

"Tady pán si zaplatil draka a tohle mu patřilo," ukázal meč Fenrizovi.

Velitel lovců se do toho vložil. "Myslím pane, že tohle byla ta správná prémie," lačně se podíval na meč. "Líbí se mi ty rytiny, vypadá to, jakoby se drak pral s jiným drakem." Koukl Fenrizovi do ruky, zatímco on otáčel pomalu mečem a prohlížel si ho.

"Ne, to není, drak, to je démon." podotkl suše Fenriz a prsty přejel po rytině draka propleteného s démonem, vyrytých na čepeli meče. Pod rytinou byla dvě písmena A a F.

"A tohle? To vypadá jako monogram."

"Jo, monogram, A jako Anthea," řekl tiše Fenriz.

"Tak si říkala ta dračice. A to druhý, to víte taky?" Zvědavě zkoumal rytinu lovec.

"To druhý je F, jako Fenriz," řekl klidně.

"Pane tak se přece jmenujete, ne? Fenriz, vidíte, teď klidně můžete říkat, že je ten meč váš, máte ho podepsaný," se smíchem se přidal do hovoru ten, co meč přinesl.

"Ten meč je minimálně 200 let starý, je to shoda jmen," vyjel na něj lovec, na kterém bylo jasně vidět, jak moc by ten meč chtěl.

"Ne, víc, tři sta," opravil ho Fenriz, "dostala ho od svého muže k prvnímu výročí jejich svatby. Nechal jí ho ukovat."

"Dostala? Jako ta dračice?" podivil se lovec. "Jak to víte?"

Fenriz se usmál a prsty pohladil monogram. "Sám jsem jí ho dal." Zadíval se směrem k polomrtvé dračici, ze které unikal život po galonech do připravených sudů.

Lovec zamrkal, bylo vidět, že mu to dochází, ale ještě se nestačil divit.

Najednou se k němu Fenriz otočil, "vážně chceš ten meč? Lovče?"

Velitel v okamžiku přestal filosofovat nad tím, co se právě dozvěděl. Touha vlastnit tu nádhernou zbraň okamžitě nastartovala jiné myšlenkové pochody. "Jistě pane! Budu absolutně spokojený, plácnem si?" Natáhl k Fenrizovi ruku.

"Jo, je tvůj, úplně celý tvůj," řekl ledově Fenriz a pak jediným rychlým pohybem zarazil meč až po jílec do lovcova břicha, "spokojen?" Usmál se chladně.

V táboře se zastavil čas, ohromení z toho, co se stalo, na okamžik ochromilo všechny, kdo scénu pozorovali. Fenriz pomalu vytahoval meč z lovcova těla a přitom se mu díval zpříma do očí.

"Je mi líto," řekl suše, "ale rozmyslel jsem si to. Tohle si ta přerostlá ještěrka snad ani nezaslouží. Zapálila mi přece jen hrad a knihovnu," ušklíbl se a skopl lovcovo tělo z meče.

Dračice otevřela oko, zvuk svého meče pozná mezi tisíci, i kdyby hluboce spala. Pohled jí padl na dračí kabátec, zpředu probodnutý a roztržený, a jeho majitele, hroutícího se k zemi.

Pak začala mela, ostatní lovci se na Fenrize s řevem vrhli. Ten s obouručákem jej nestačil ani zvednout, čepel Antheina meče mu proťala krk. Druhý, co dříve meč přinesl, se dal zděšeně na útěk. V krátkém okamžiku se přihnal další bojovník. Dva kroky, malá otočka, podklesnutí v kolenou, střeva lovce následujícím okamžiku vyhřezla na louku. Další, příliš blízko na rozmáchnutí mečem, úkrok stranou, ohnivá koule zasáhla muže zblízka do tváře, ten s řevem padl do trávy v pokusu se uhasit, spálené plíce po chvilce vypověděly službu. A další, a pak další, meč tiše zpíval píseň smrti a lovci padali jak otepi slámy. Vozy lovců začaly hořet a zvířata v panice začala prchat. Bez špetky lítosti probodl srdce muži, jenž ještě dýchal, leže na zemi s uťatýma rukama. Zadíval se ke skupině mužů, kteří přijeli s ním. Bez hnutí tam stáli jako sochy a vyděšeně pozorovali, co se děje. Teď s hrůzou čekali, co bude s nimi.

"Hej! Pitomci!", zařval na ně Ferniz. "Přetejká vám ten sud!" Rozzlobeně se díval, jak se drahocenná dračí krev vpíjí do hlíny vedle dračího těla.

Okamžitě se probrali a rychle sud vyměnili.

Vydal se k nim a hlasitě klel, pak začal počítat sudy.

"Sakra!" Zaječel skoro nepříčetně a vydal se k dračí hlavě.

Dračí oko už začalo být kalné, víčko ji padalo. Došel až těsně k jejímu uchu a zavrčel do něj.

"Co se mi zase pleteš do života, ještěrko pitomá. Sakra! Potřebuju tu krev! Co tady máš co dělat?!"

Odstoupil od ní a vztekle kopl do kamene, "do prdele! Sakra! Sakra!"

Pak chodil kolem její hlavy nasupený a v obličeji rudý vzteky.

"Přestaňte s tím, hned!" Zařval najednou na muže u sudů. "Okamžitě, říkám! Zavřete ty sudy a dejte je na vozy." S dalším klením se vydal k otevřené ráně na dračím krku. Nadávky se změnily na mumlání v podivné řeči, rána přestávala krvácet a pomalu se zacelovala.

"Takovej pech! Těch peněz, toho čekání, té energie. Všechno je pryč! Sakra! Mám toho jen polovic!" nadával dál, když rána zmizela a krev přestala téct.

Vydal se ke svému koni, něco chvíli hledal v brašně u sedla a pak se vrátil k dračí hlavě. "Na, spolkni to," řekl nabroušeně a k tlamě ji přiložil jako jablko velký kus něčeho černého. Jen se jí zachvěla víčka. "Chceš mě ještě víc naštvat?!" Vyjel na ni. "Sakra, co si neudělám sám, to se posere," vrčel popuzeně a nacpal jí ten černý předmět do tlamy mezi zuby, na jazyk. "Opovaž se mě kousnout, nebo si sám z tvý kůže udělám pytlík na drobný."

Tableta z popela dracény se jí začala rozpouštět na jazyku, nástup a účinek byl okamžitě znatelný. I přes šílenou únavu a vyčerpanost cítila jak její hlava i krk ožívají a jak se jako teplá vlna jejím tělem šíří protijed.

"Vzal jsem si tak polovinu," řekl najednou tiše a klidně Fenriz, "do hodinky se budeš moci hýbat, doporučuji ti vypadnout co nejrychleji, než si to rozmyslím. K horám to zvládneš." Otočil se a zamířil ke svému koni. Po cestě zvedl ze země její meč a připevnil si ho k sedlu. "Až ho budeš potřebovat, přivolej si ho, aspoň budu vědět, že jsi to zvládla. A já nenechal takový množství tekutýho zlata zbůhdarma shnít na louce." Ušklíbl se. "Měj se, zlato," vyskočil do sedla, mávl na již naložené vozy a cvalem vyrazil pryč.

Sledovala, jak jezdec i s vozy zmizel za horizontem. Tělo ji začalo bolet, rána na krku pálila. Cítila se pod psa, ale byla živá. Možná jsem přece jen nespálila všechny knížky. Blesklo jí hlavou.

VI.

Vysoko v horách se ledovcové pleso vylilo z břehu, jak do něj padlo zlaté dračí tělo. Ledová voda ochladila čerstvě zhojenou ránu na krku a osvěžila k smrti utahané tělo. Ležela v jezírku a žíznivě chlemtala vodu. Když už nemohla, vyškrábala se na břeh a stočená do obrovského klubka okamžitě vyčerpaně usnula. Nahoře mezi kameny nad údolím se pomalu zvedla ze země postava v černém. Jen se lehce ušklíbnul a jako mávnutím proutku zmizel.