Zábava i praktičnost pro psí i páničkovský život

Název neříká mnoho, ale je to základ toho o čem chci v tomto článku psát.Mám doma teď dvě tibetské holky. Rozdílnost jejich povah je neuvěřitelná. Už jsem psala, co všechno si domů pořídíte, když si přivedete do domácnosti tibetského teriéra.U nás je to nyní tak, že jedna se do ničeho moc nepouští, druhá se vrhá do všeho po hlavě.

Obojí má své výhody i nevýhody. Já budu psát o té, co je doslova paní Opatrná. A taky o tom jak jsem se pustila do toho, aby si přestala hrát na paničku: "Tohle já dělat nebudu", a trochu jí osvobodila od jejích stereotypů, protože dřív taková nebyla. Mluvím o Maye, štěněti, co mi přestavělo byt. Teď si ve svých skoro třech letech řekla, že nemá cenu moc riskovat a málo co stojí za to, aby se víc snažila. A to přesto, že má vedle sebe toho malého ďáblíka Cherry, která je studnicí nevyčerpatelné energie a pořád něco podniká. Maya si na cestě těch tří let vybudovala nedůvěru ke všemu, co příliš rachotí, bouchá, skřípe, hlučí a divně vypadá. Kočárky, vozíky, kola, rány, divné zvuky, ohňostroje, děsivě podezřelý pytlík na chodníku, atd. Bohužel s ohňostroji toho moc nenadělám. Ale věci, co dělají divné zvuky, podezřelé předměty na ulici, divně se pohybující lidé, to se už řešit dá.

A tak, když se mi naskytla možnost vyrazit na kurz "Psí hry na zvýšení sebevědomí", neváhala jsem a vyrazila s Mayou.

Kurz vedla paní Hana Böhmová, zkušená instruktora a cvičitelka psů s obrovskou škálou zkušeností a opravdovým zápalem pro práci se psy a i jejich páníčky. Kurz se pořádal na rodinném statku v obci Slavětín, pod záštitou Jitky Kržové.

Cílem bylo nás naučit, jak pracovat se psy, kteří se bojí. Šlo hlavně o poukázání na to, kde se bere psí strach a zaměření na prevenci strachu a také nám ukázat hry pro psy, které je seznamovaly s překonáváním různých překážek, labyrintů, prolézaček, při nichž se pomalu a příjemnou cestou seznamovali s rozličnými materiály, zvuky a se zúženými prostory. Šlo o to nás naučit pracovat se psím sebevědomím, uměním být odvážnější, nebát se nezvyklých překážek, zvuků a nezvyklých situací, postavit se jim a po malých krůčcích zjistit, že on to zase takový problém není. Rozhodně jsem nepřepokládala, že po jednom dni si domů přivedu Xenu bojovnici, co se hrdě postaví všemu, ale že najdu způsoby a metody jak postupovat a jak pracovat se psem, který se rozhodl, že stereotyp: "Radši to nebudu riskovat, nechce se mi, obejdu to opravdu velkým obloukem nebo zdrhnu" přijal za svou životní filosofii.

Kurz začal ráno v devět hodin a s malými přestávkami trval až do šesté hodiny odpolední. Tedy velmi intenzivní a plný zajímavých nápadů a návodů. Sešla se pestrá škála psích cvičenců od několika border kolií, přes australského ovčáka, nalezence od popelnice, tibetského teriéra až po havanského psíka.

Celkem šest páníčků, někteří měli i dva psíky. Cvičilo se jednotlivě, protože to dá rozum, když se pes má učit nemít strach, neměl by být rušen dalšími pejsky. Ti by ho rozptylovali a nebo svým strachem omezovali. Byl tam třeba jeden psík, co neustále štěkal. Světe div se i toho jeho panička s paní Böhmovou nakonec bez jakéhokoliv nátlaku, jen za pomoci dobrůtek a trpělivosti, zvládla.

Tedy jak to bylo? Informace pro ty, kteří by si to někdy chtěli zkusit sami se svými miláčky.

Postavili jsme boudičky pro své svěřence na chodbě před místností, kde se cvičilo, tak aby nerušili při práci. Celý kurz začal čajíčkem a "kakajíčkem" z mléka místních krav a tedy v dobrém rozpoložení. Paní Böhmová nás nejprve zasvětila do teorie. Vysvětlila nám, jakými signály a pohyby se s námi pes snaží dorozumívat a ukázat nám (leckdy i hodně dopředu), že situace, která nastane, není pro něj komfortní, tzv. konejšivé signály. Tak už víme, že když pes intenzivně zívá není ospalý, když čichá nemusí to znamenat, že tam je něco, co za takový zájem stojí. Že i z malých zlozvyků, které se nám zdají nepodstatné, se časem může stát i problematické chování. Že když se pes sám naučí, že něco podle něho funguje, své chování podle toho upraví. Za všechno jeden příklad, a to číhání. Když kolem jde "podezřelý" pes, který je rozumný, většinou uhne nebo jej jeho páníček stáhne stranou. Číhající pes to ale bere jako svůj úspěch a pak si to jen vylepšuje. Nakonec vám bude startovat po cizích psech a nastává velký problém.

Teorie byla zajímavá, pak došlo na praxi.

Jak je známo, hodně psů má problém s dotykem s cizími neznámými předměty, pohybujícími se, chrastícími, šustícími, nebezpečnými na došlap atd. Měli jsme za úkol provést svého psa cestou plnou nástrah. Začala průchodem skrz záclonu z umělých řetězů (vejít mezi ně a projít), pak jsme měli prokličkovat mezi tyčkami, projít úzkým prostorem u zdi, kde bylo po zemi rozsypáno plno umělohmotných balonků, balanční podložka a prostě na došlápnutí nezvyklé předměty. Následoval výskok na židle, přes které měli psi přejít. Dráhu jsme zakončovali "minovým polem" plným šustivých věcí, spacáků, tyček, tedy po složitém a nebezpečně vypadajícím povrchem. Celou dráhu měli psi absolvovat bez pomoci užívání povelů a oslovování psa, jen za pomoci gest a pamlsků.

Bylo zajímavé pozorovat, jak se jednotliví psi k dané situaci stavěli. Projít skrz závěs z řetězů byl pro většinu dost velký problém. Cvičit se museli i páníčci, aby uměli správně ukázat, správně upoutat pozornost psa, vytrvat a správně psíka navést, aby nakonec prošel. Prošli všichni. Když pesani zjistili, že se dá lehce dostat k jídlu, začali více spolupracovat. Takže prokličkovat podle pokynů skrz tyčkovou dráhu nebyl zase tak velký problém i přes ta nejužší místa. Projít úzkým prostorem mezi zdí a deskou, tvořící zahnutý tunel bez střechy, po míčcích, balančních podložkách (tedy chvějícím se povrchu), už stálo velkou snahu pro paníčky i psy. Židle pesani zvládli docela v pohodě, "minové pole" bylo zase místo pro trpělivost.

Ale opravdu bylo vidět, jak pes, který měl problém, svému cviku se vyhýbal a nechtěl se vystavovat neznámému nakonec zjistil, že může důvěřovat svému páníčkovi, protože kam ho vede je to v pořádku a nic zlého se mu tam neděje. Projití dráhy napodruhé, když se všichni vystřídali, bylo mnohem snazší a vypadalo to, že je to i baví.

Pak byla chvíle na odpočinek. Venku vysvitlo první jarní sluníčko a tak se rozhodlo, že po obědě a krátké vycházce se psy, se bude cvičit venku. Rodinný statek ve Slavětíně je krásná historická budova s úžasným dvorem, kde jsme mohli na travnatém plácku cvičit.

Paní Böhmová, nám ukázala několik cviků, které se dají použít proti různým psím fobiím.

Projít opravdu úzkým prostorem, kdy se pes dře boky, projít (proskočit) skrz opravdu hlučný závěs (závěs pošitý rolničkami, nebo závěs s plechovek od piva), nebát se cvičit v blízké přítomnosti jiného člověka (například projít skrz tunel tvořený rozkročenými lidmi, přeskočit přes překážky tvořené lidmi) mohou být pro bojácného psa problémem.

Každý si mohl vybrat dva cviky, podle naturelu jejich psa a problému. Ty si pak mohli za pomoci cvičitelky vyzkoušet. Cvičilo se zase po jednom, ale bylo velice zajímavé pozorovat jednotlivé psy. Každý byl jiný a na každého se muselo jinak. Navíc nám paní Böhmová v průběhu cvičení sdělovala plno praktických věcí o výcviku a ovladatelnosti psa. Den byl opravdu nabitý neskutečným množstvím informací.

Nakonec jsme pokročili k dalšímu tématu kurzu, a to naučit své pejsky se nebát nečekaně pohybujících se předmětů, předmětů padajících, nestabilních, umět si poradit v nestandardní situaci. To jsme se zase vrátili do cvičící místnosti, kde nás čekaly čtyři různé hry pro naše mazlíky. Obrovská hromada židlí, harampádí, igelitů, plechovek, papírů, byla tam i síť, do které jsme psíkovi, schovali dobrůtky. Úkolem pro psa (hra č. 1), bylo si je najít, a to přesto, že občas něco shodil, něco na něj spadlo, něco musel posunout, někam se musel natáhnout, někam vlézt.

Hra č. 2 bylo takové malé smetiště - hromada plechovek, papíru, krabiček, pytlíků, míčku, kde pes musel čmuchat, nosem posouvat, tlapkou hrabat, aby došel k zasloužené odměně.

Hra č. 3 byla hromada disků navlečených na laně a zavěšených na tyči, na discích byly umístěny pamlsky a pes se musel snažit pamlsky slíznout. Disky mu uhýbaly, dotýkaly se ho, pes se musel hodně snažit.

Hra č. 4 byla zábavná i pro páníčky, vrátili jsme se do dětských let - stavěli jsme z kostek různé domečky a věže a celá města a do nich ukryli pamlsky. Pes pak musel čichat, bourat a hrabat, aby se nadlábnul.

Den jsme završili pokusem o "lidskou oběť". Měli jsme tam psa, co neměl rád mužský. Jednoho jsme tam měli (partnera jedné z účastnící kurzu), a tak byl použit (ten muž) jako cvičební pomůcka. Chudák si musel lehnout na zem, byl obložen po celém těle pamlsky a pak na něj pustili psa, co nemá rád mužský. Přežil! Přežili oba dva, pes se najedl, chlap se s úlevou zvedl. Překvapení!

Ono ten den, tam bylo plno překvapení. Jak někdy stačí málo - trochu více pozornosti, trpělivosti a trocha dobrot a váš pes mění způsoby svého chování. Spolupracuje s vámi, jde do věcí, které považoval za nebezpečí a zvládá je. Nemusíte na něj křičet, vláčet jej na vodítku, vyhrožovat, bát se, že něco provede. On to prostě udělá a rád.

Díky moc Hance Böhmové za skvělý den, Jitce Kržové za skvělý servis.

Už se těším na červen, kdy jedu na týdenní výcvikový tábor Her se psy a pro psy, vedený Hankou Böhmovou a slibuji, že pak podám info.

A rozhodně doporučuji.